Uznávaný trenér Josef Doktor jí kdysi řekl, že nikdy nebude dobrá, protože má moc zájmů. Kajakářka Anna Adamová Kožíšková (33) ale tvrdí, že jinak nemůže. V zimě závodí na běžkách, s nadšením včelaří, vaří a peče. Své kulinářské výtvory vystavuje na sociálních sítích a k nemalé radosti kolegů kanoistů a veslařů nosí do loděnice pražské Dukly. „Mám strašnou radost, že jim chutná,“ říká mistryně světa v kanoistickém maratonu z roku 2015 a majitelka dalších šesti maratonských medailí. Sama si prošla mentální anorexií a jednou by ráda pomohla změnit nemocniční jídelníček používaný při léčbě záludné choroby. Ještě předtím by ale chtěla získat velkou kanoistickou medaili.
Nad jejím instagramovým účtem se sbíhají sliny a kdo jednou ochutnal produkty z její kuchyně, musel uznat, že tohle je mistryně svého oboru. Jenže – kterého? Anna Adamová Kožíšková je především šampionkou v rychlostní kanoistice. Práce v kuchyni však pro ni představuje neskutečný relax.
Tenhle koníček je ale časově dost náročný. Chce se vám, když přijdete zmožená z tréninku, ještě stát u trouby?
„Peču dvakrát až třikrát týdně a je pravda, že se to často protáhne do noci. To si pak říkám: Brzdi, Andulo, ráno vstáváš na trénink. Není to úplně ideální stát dvě hodiny v kuchyni. To si člověk na jednu stranu úplně neodpočine, na druhou stranu pro mě to opravdu je velký relax.“
To vám pak chybí, když jste na soustředění, ne?
„Na soustředěních bývá většinou all inklusive, což je super, člověk se může soustředit jen na trénink. Jenže v duchu jsem stejně zase v kuchyni. Vozím si s sebou knížky, ale přečtu z nich obvykle tak deset stránek. Jsem totiž schopná trávit třeba hodinu a půl denně na netu, koukat se na recepty, číst si o potravinách…“
| Anna Adamová Kožíšková |
|
Rychlostní kanoistika/kajak Narozena: 3. března 1986 v Praze, odmalička žila v Jablonci, kde začala s kanoistikou |
Místní kulinářské speciality nezkoumáte?
„Třeba v Portugalsku, kam jezdíme na soustředění, bych ráda prolítávala městečka a místní hospůdky, ale na to už mi chybí energie. Kterou národní kuchyni ale znám a umím spoustu jídel, to je jihoafrická. Tam jsem byla snad už desetkrát, jednou tři měsíce v kuse. Můj brácha – dvojče tam dokonce dva a půl roku žil a přivezl si odtamtud přítelkyni. Našli jsme tam takovou druhou rodinu, přijali nás jako další děti k těm čtyřem svým. A máma je úžasná kuchařka, spoustu jejich jídel mě naučila.“
Co třeba?
„Malva puding! To je jihoafrický národní dezert. Je to strašně jednoduchý, za půl hodiny hotový. A vždycky se po něm jen zapráší. Není to extra zdravá záležitost, obsahuje hodně cukru… Snažím se aspoň nahrazovat bílou mouku žitnou nebo špaldovou. A není to teda žádný puding, oni tím myslí zákusek, dezert. Jde vlastně o buchtu, která se upeče a poleje tekutinou z vody, cukru a smetany. Jí se poloteplý a politý vanilkovým pudingem.“
Kde se ve vás láska ke kuchyni vůbec vzala?
„S bráchou odmala žijeme jen s tátou, který je pediatr. Imrvére pryč, míval služby pátek, sobota neděle a přišel domů až v pondělí. Museli jsme se o sebe umět postarat. U mě tak vyplynulo, že jsem nastoupila do kuchyně. Myslím si ale, že tu cestu bych si našla i sama, mě to hrozně baví. Je to výzva zkoušet nové věci, ráda improvizuju, míchám různé chutě.“
Kolik toho vaříte nebo pečete?
„Brácha a táta, to byly popelnice. Pak jsem žila s bývalým manželem, a ten toho taky uměl solidně spořádat. No a já na holku jím taky asi dost. Navíc nedokážu uvařit jednu nebo dvě porce, přijde mi to i zbytečné. Vařím hodně a dávám to do mrazáku. Anebo rozdávám: bráchovi, v modřanském kryocentru a taky mezi kanoisty a veslaři na Dukle. To kdybych pekla denně, tam se všechno sní.“
Kdo je mezi veslaři a kanoisty největší žrout?
„Všichni! V loděnici je vždycky všechno hned pryč. Ale mě hrozně těší, že jim chutná.“
Co nejčastěji chtějí?
„Hodně vyžadujou fridge cake, nepečený dezert z čokolády a oříšků, který jsem se taky naučila v Africe. Ale většinou žádné speciální přání nemají a slupnou všechno do posledního drobečku.“
Mluvíte o svém koníčku s velkým zanícením. Chtěla byste, aby se jednou stal vaším povoláním?
„Strašně ráda! To by bylo úžasný. Pracovat v kavárně, cukrárně...“
Anebo třeba radit sportovcům s výživou?
„To úplně nevím, jestli by mě bavilo. Radit jo, ale sestavovat lidem jídelníčky a nařizovat, co mají jíst, to je mi trochu proti srsti. Můžete někoho nasměrovat, ale ne vodit za ruku. Je ale pravda, že se mi občas stane, že mě lidi kontaktují, abych jim pomohla s jídlem. A mám vlastně ještě jednu variantu, co bych ráda dělala.“
Povídejte….
„Před osmi lety jsem si protrpěla mentální anorexii, z 65 kilo jsem šla na 46. Osm týdnů jsem ležela na Karláku, a co jsme v té nemocnici jedli, to bylo strašlivý! Denně skoro totéž, obvykle šest bílých rohlíků k snídani a oběma svačinám, k obědu knedlíky, omáčky. Někdy puding s patnácti piškoty, k večeři třeba tři krajíce šumavy s paštikou… a to člověk musel sníst. Brácha mi tajně nosil ovoce a zeleninu, ale to jsem měla zakázané.“
To tedy nevypadá jako zdravé jídlo.
„Přišlo mi to úplně šílené. Není divu, že holky se tam vracejí pořád dokola, tohle by nemohl jíst ani zdravý člověk! Jednou bych třeba ráda pomohla tohle změnit. Něco by se s tím rozhodně udělat mělo, ten systém je špatně udělaný. Já jsem nakonec ráda, že jsem tím prošla, i když mě to stálo rok sportovní kariéry.“
Pojďme raději zpátky ke kulinářství. Jak velkou máte kuchyň?
„Teď malinkatou. Loni jsem se bohužel rozvedla a jsem teď v malém bytě na Žižkově. Zatím mi stačí, ale jednou bych chtěla pořádnou kuchyň. To je pro mě alfa a omega celého bydlení. A nejlépe i malá zahrádka. Celý život jsme měli domácí brambory, mrkev, cibuli, to mi teď chybí. A bylinky, bez těch se v kuchyni neobejdete. Můj sen jen mít jednou domeček s malým hospodářstvím. A nejlépe čtyři děti!(smích). A včely.“
Jak jste přišla k včelaření?
„Zdědili jsme to po dědovi, on byl včelař odjakživa, míval až 50 včelstev. S bráchou jsme mu odmala pomáhali, je to taky krásná práce. Mám ráda činnosti, kdy člověk něco vytváří, něco za ním něco zůstává.“
Používáte med při pečení?
„Ano, často jím nahrazuju cukr.“
Do jaké míry dbáte na to, aby vaše jídlo bylo zdravé? Z vašeho instagramového účtu je znát, že do vašeho repertoáru patří třeba i nudle s mákem.
„Mák obsahuje vápník a železo, skvělý je i makový olej nebo makové mléko. Myslím, že nad zdravou výživou nemusím moc přemýšlet, vede mě to nějak přirozeně. Jím pravidelně, miluju maso a zeleninu, ale sním vlastně všechno. Nejím sušenky, tyčinky, horalky, tatranky, snickersky, to si vůbec nepamatuju, jestli jsem někdy měla. Ale ráda snídám sladké, čili to, co si upeču. Podle mě je v jídle důležitá pravidelnost, necpat se ve fastfoodech. Ale je pravda, že určitě vařím jinak než dřív.“
V čem jinak?
„Dřív jsem často vařila omáčky, rajskou, svíčkovou, koprovku. Teď kdyžtak v upravené verzi. Nezahušťuju moukou, ale třeba vařenými rozmixovanými bramborami.“
Zatím jste ale povoláním profesionální sportovkyně. Jak to jde na kajaku?
„Nechci to zakřiknout, ale tak dobře jako letos, jsem se už dlouho necítila. Loni jsem se rozváděla a stěhovala z Plzně a byla jsem z toho strašně psychicky unavená. Kanoistika mi sice hrozně pomohla to překonat, ale výsledky trošku zaostávaly. Teď mi vyšly nominační závody, tak uvidíme, jak to půjde dál. Přijde mi, že jsem se zlepšila, jsem sama na sebe zvědavá."
Kdybych neodletěla do Afriky, sekla bych s tím!
Těšíte se na „ostrou“ sezonu?
„Těším se moc. A to jsem tak třeba dřív neměla. Asi jsem načerpala novou energii. Sport je hodně o hlavě, psychika dělá strašně moc. Člověk se může cítit super fyzicky, ale jakmile se trápí, nejde to.“
Teď jste v pohodě, na co tedy v duchu myslíte? Čeho byste ráda letos dosáhla?
„Nechci sama sebe dostávat pod tlak a říkat si, že něco musím. Ale letos bych moc ráda získala zase nějakou medaili. Poslední dva roky jsem byla furt čtvrtá, na mistrovství světa i Evropy.“
Pomáhá vám, že nemáte v hlavě jen kanoistiku?
„Já ji teď zrovna mám v hlavě docela dost. Dělám ji, protože mě pořád baví a naplňuje. Ale ano, je to tak. Mám spoustu koníčků. Vařím, peču, včelařím… Kromě toho v zimě závodím na běžkách, jezdím laufy. Zatím je to pro mě jen doplňkový sport, ale jednou bych se tomu chtěla věnovat víc. A být třeba pátá na Jizerské padesátce, to by se mi líbilo.“
Máte vážně široký záběr…
„Vzpomínám si na jednu větu, kterou mi před deseti lety řekl trenér Josef Doktor a která mi utkvěla v paměti. Povídá: Ty, Andulo, já už tě pozoruju delší dobu, ty nikdy nebudeš dobrá. Přitom bys mohla být výborná, jenže máš moc zájmů.
A co vy na to?
„No nic. Mně to takhle vyhovuje. Prostě to tak musím dělat, to je můj život. Neumím žít v tunelu, být pořád v jednom prostředí a soustředit se na jednu jedinou věc. Na mě by to asi stejně nefungovalo.“
Nikdy vás nenapadlo, že vám možná díky tomu nějaký úspěch ve sbírce chybí?
„Chybí mi snad jen olympiáda, ale na tu se musí sejít spousta faktorů. Mě by ale fakt otrávilo dělat jen jednu věc. V roce 2012 jsem zkoušela myslet jen na pádlo, ale úplně mi to přestalo dávat smysl. Kdybych tenkrát neodletěla do Afriky a nezažila něco nového, co mi dalo další impuls, asi bych s kanoistikou dávno skončila.“
