Usměvavá blondýnka Patricie Solaříková je prototypem sportovního nadšence. Nejenže sama miluje pohyb všeho druhu, ale je také velkou hokejovou fanynkou. Jak prožívá kráska z nováckého seriálu Ulice letošní mistrovství a proč má raději hokej než fotbal?
Patricii Solaříkovou (30) zná většina z nás jako sympatickou Terezu z nekonečného seriálu Ulice. V seriálu působila od svých šestnácti let a skrze televizi tak doslova vyrostla před zraky diváků. Není tak divu, že každá změna její postavy neušla pozornosti médií. Patricie přiznává, že pro ni nebylo jednoduché denně číst články, které do světa hlásaly, že přibrala a otevřeně komentovaly její postavu. K nadhledu a pozitivnímu myšlení jí nakonec pomohl pravidelný pohyb.
Je o vás známo, že jste milovníci jógy. Jak jste se k ní dostala?
"Musím se přiznat, že mě jóga nikdy příliš nelákala. Jsem totiž hyperaktivní člověk a pomalé pohyby v józe mi na první pohled přišly jako hrozná nuda. To se mi také potvrdilo na první lekci, po které jsem se zapřísáhla, že jógu nikdy už zkoušet nebudu. Naše rodinná kamarádka si však udělala kurz instruktorky a já se rozhodla, že to s ní i přes svou averzi vyzkouším. A právě tehdy mě to opravdu chytlo. Na hodině jsme byly vždy jen samy dvě maximálně tři. Díky tomu se mi mohla kamarádka věnovat. Naučila jsem se spoustu jógových pozic, ale především to, jak vypnout hlavu a soustředit se pouze na pohyb. Teď už mám svou vlastní dvacetiminutovou sestavu, kterou se snažím cvičit doma každý den, i když to ne vždy úplně vyjde."
Co vás na józe tak učarovalo?
"Bylo to právě to, že jsem se díky ní naučila zklidnit. Mám problém s tím, že musím pořád nad něčím přemýšlet. V hlavě mi šrotuje, co musím udělat, na co nesmím zapomenout… Proto se mi občas nedaří ani usnout. Na józe se však musím soustředit na správné pohyby. Tím zaměstnám hlavu, která tak nemá šanci přemýšlet nad čímkoliv jiným. Cítím se pak vždy příjemně zklidněná, což je skvělé obzvláště v momentě, kdy mě něco trápí nebo mám nějaký problém. Chce to však čas a otevřený přístup. Mě osobně trvalo šest let, než jsem si k józe našla cestu."
Děláte kromě jógy ještě jiné sporty?
"Já za svůj oblíbený pohyb považuji chůzi. Tím, že máme dva psy, jsme denně na procházkách v přírodě. Máme svůj zhruba pětikilometrový okruh, který chodíme, pokud je pěkné počasí, poctivě každý den. Jednou týdně také jezdívám na koni a chodím do fitness centra. Musím se ale přiznat, že jakmile začne být venku pěkně, cvičení ve fitku flákám a raději jedu na brusle nebo kolo. Nedělám zkrátka žádný sport úplně intenzivně, ale od všeho něco a hlavně hrozně ráda. Hýbu se, protože mě to baví a ne z důvodu, že bych měla mít nějaký energetický výdej."
Jízdu na koni řada lidí považuje za jeden z pohodovějších sportů. Je to tak i ve skutečnosti?
"Je to legrační, ale máte pravdu. Hodně lidí si myslí, že na koni vlastně jen sedíte a jedete. Ve skutečnosti je to velká makačka, a to obzvláště na nohy. Osobně mě vždy, když si jdu zajezdit po delší pauze, bolí vnitřní strana stehen. Jakmile začne totiž kůň trochu zlobit, nohy jsou to jediné, čím se můžete udržet v sedle. Kromě toho musíte mít na koni také správný sed, rovná záda… I tím můžete zapojit některé svaly, které běžně nevyužíváte."
Psali o mě, že jsem boubelka
Před časem se vám podařilo fantasticky zhubnout. Bylo to díky sportu?
"Vděčím za to právě chůzi, na kterou skutečně nedám dopustit. Všechno začalo v roce 2014, kdy jsem si pořídila našeho prvního psa a začala jsem s ním chodit každý den na hodinu až dvě ven. Tento způsob pohybu mi vyhovoval. Ačkoliv jsem nebyla trénovaná, nebyl pro mé tělo zase tak náročný. Navíc jsem tak mohla trávit čas v přírodě, která na mě působila jako psychická očista. Díky tomu jsem si začala uvědomovat, že mi všichni mohou vlézt na záda. Říkala jsem si, že každému může být vlastně jedno, kolik teď vážím. Je to jen moje věc a až budu chtít, zhubnu. V tomto směru mi chůze opravdu pomohla a všem ji doporučuji. Mohou ji navíc provádět i skutečně obézní lidé, pro které by byl jiný pohyb velmi náročný a navíc ze zdravotního hlediska i nemožný."
Jak jste se vyrovnávala s tím, že se vaše váha rozebírala v médiích?
"To na tom všem bylo snad úplně nejtěžší. Každá ženská, která přibere, to o sobě samozřejmě ví, ale doufá, že si toho nikdo nevšimne. U mě si toho skrze seriál Ulice všimli snad úplně všichni. V Ulici jsem začínala hrát, když mi bylo šestnáct. Tehdy jsem neměla ani padesát kilo, ale to především proto, že jsem byla dítě. Ten rozdíl byl tak s přibývajícím věkem o to viditelnější. Bylo tehdy velmi nepříjemné číst o sobě v médiích, že jsem boubelka a jak je zvláštní, že jsem si i přesto našla přítele. Měla jsem pocit, jako by lidé, kteří mají o pár kilo navíc, neměli ani nárok na plnohodnotný život. Navíc na mě tyto články měly naprosto kontraproduktivní vliv. Neříkala jsem si: teď vám všem ukážu a zhubnu. Já jsem naopak jedla o to víc. Proto pro mě bylo naprostým vysvobozením, jít se psem na dlouhou procházku do přírody, kde ze mě všechna ta tíha spadla."
Kromě toho, že jste se začala víc hýbat, změnila jste i přístup ke stravování?
"Podle mě je klíčem k úspěchu jíst do polosyta a pít do polopita. Nemůžu říct, že bych se v jídle začala nějak striktně omezovat, jen jsem upravila porce. Dřív jsem toho snědla opravdu hodně a většinou mi z toho pak nebylo příliš dobře. Mám totiž velmi citlivý žaludek. Postupem času jsem se naučila jíst méně, což mi i ze zdravotních důvodů velmi vyhovuje. Dopřeju si bez výčitek klidně i svíčkovou, ale namísto pěti knedlíků si dám jen dva. Myslím si, že nemá cenu dodržovat jídelníček jen proto, abyste zhubnuli, ale je potřeba, abyste se díky němu cítili dobře a vyhovoval vám. Já si v umírněném množství dopřávám, na cokoliv mám zrovna chuť. Nechci se zbytečně zaobírat tím, co bych měla nebo neměla."
V současné době je populární vyřazovat ze stravy lepek nebo mléko. Nezkoušela jste nikdy nic podobného?
"Vůbec. Nebavilo by mě neustále přemýšlet nad tím, co zrovna jím. Kromě toho si myslím, že pokud nemá někdo vyloženě intoleranci na laktózu či lepek, je zbytečné je z jídelníčku vyřazovat. Ale je to každého věc. Já osobně mám mléko ráda. Doma pijeme ale jen domácí od našich známých, u kterých vím, jak se ke zvířatům chovají. Nekupuju už ani maso v supermarketech a nově jsem se zapojila do kampaně proti klecovým chovům. Obecně hodně bojuju za to, aby se s touto problematikou něco dělalo."
Na Instagramu jsem zahlédla, že jste dávala i výzvu proti zvířatům v cirkusech.
"Máte pravdu. Tenkrát to vzbudilo na Instagramu obrovskou lavinu reakcí. Mně připadne naprosto logické, že zvířata jako sloni a tygři v dnešní době v cirkusech být nemusí. Spousta lidí argumentuje tím, že dříve to tak také bylo. Ano, a také jsme dříve žili v jeskyních a už nežijeme. Tato témata jsou všeobecně na sociálních sítích velmi ošemetná. Pro hodně lidí jsou jen záminkou pro nenávistný nebo vulgární komentář. Je mi to vždy hrozně líto a mám potřebu obhajovat se. Tito lidé si často přichází jen rýpnout a ubližovat a ne poslouchat názor protistrany nebo ten svůj měnit."
Jak se vyrovnáváte s kritikou na sociálních sítích?
"Snažím se absolutně nereagovat, i když mi to popravdě dělá trochu problém. Pracuju však na tom, abych to nedělala. Po mé reakci se totiž většinou vzedme vlna komentářů typu: když nesnesete kritiku, nemáte být slavná. Bohužel většina těchto komentářů není o kritickém názoru, ale je plná nenávisti a agresivity. V takových případech je skutečně lepší nereagovat a nedávat tak těmto lidem do rukou další zbraně proti vám."
Fotbal mě moc nebere
Sledujete Mistrovství světa v hokeji?
"Sleduju. Já jsem velký hokejový fanoušek a mistrovství světa si každoročně nenechám ujít."
Nepojedete se podívat na českou reprezentaci do Bratislavy?
"Říkali jsme si s přítelem, že bychom rádi vyrazili, ale prý je už beznadějně vyprodáno. Navíc, když bylo v Bratislavě Mistrovství světa v roce 2011, vyhráli jsme tehdy snad všechny zápasy. My jsme měli lístky až na semifinále se Švédy, které naši prohráli. Takže je možná dobře, že na nás vstupenky nakonec nezbyly. Ještě bych klukům přinesla smůlu jako tehdy. (smích) Pamatuju si, že jsem byla hrozně naštvaná a zklamaná. Od té doby navíc nemám ráda Švédy. Když jsem zjistila, že náš první zápas na letošním mistrovství bude právě s nimi, měla jsem trošku obavy. Kluci to ale zvládli na jedničku. Jsou letos skvěle sehraní a hrozně bych jim po letech přála medaili. Hokej mám opravdu ráda, naproti tomu mě třeba fotbal vůbec nebere."
V čem to podle vás je?
"Fotbal je delší a hlavně pomalejší. V hokeji se během jedné třetiny může změnit naprosto všechno. Když jsme teď například hráli s Nory, bylo to sice tři jedna, ale já jsem říkala, dokud zápas neskončí, nebudu se radovat. V hokeji se to během pár okamžiků může celé otočit. To je ale to, co mě na tom hrozně baví. Ve fotbale se hodně běhá a nestihne se toho tolik. Kromě hokeje mě baví, ale třeba také Olympiáda. V tomhle jsem velký vlastenec. Už se těším, až budu příští rok sledovat naše v Tokiu."
