Salmorejo, calçots, krabí koláčky a další pokrmy. Jaké je ochutnávat svět...
Život s vrcholovým sportovcem znamená neustále cestovat. I když je to občas náročné, zvlášť s malými dětmi, jsem za to moc vděčná. Mám totiž díky tomu unikátní možnost poznat nová místa, lidi, kultury a hlavně to, co mě tolik baví – gastronomii. Žili jsme několik let v Seville, Barceloně, Washingtonu D.C., Chicagu a New Orleans. Zamyslela jsem se nad nejzajímavějším pokrmem, který jsem v každém z těchto krajů ochutnala a který je naopak u nás dost těžko k dostání.
I když jsme se s Tomášem poprvé potkali v Praze, všechno to vlastně začalo až v Seville, hlavním městě Andalusie. Můj muž se tam odstěhoval v sedmnácti a žil tam celkem pět let, já za ním přijela na návštěvu na tři týdny a nakonec jsem zůstala tři roky. To asi proto, že „Sevilla tiene un color especial“ - říká se o ní, že má speciální barvu - a ona je vskutku něčím naprosto specifická.
Není zdaleka tak turisticky vyhledávaná jako třeba Barcelona, Málaga nebo Madrid. Čas tam plyne úplně jiným, pomalým způsobem, lidé jsou stále dobře naladěni, umějí se bavit a žít za každých okolností. Městem voní pomeranče, chodí se pozdě spát, ulicemi se nesou tóny flamenca a z každého rohu na vás dýchá historie a propojení několika národů.
V mém srdci zůstane už navždy, stejně tak jako salmorejo (neplést s gazpachem) - studená, hustá rajčatová polévka s pořádnou dávkou extra panenského olivového oleje, sherry octu a česneku, ozdobená vařeným vajíčkem a sušenou šunkou z iberských vepřů.
Po Seville se náš život přesunul na sever do Barcelony, kam jsme se nyní po několika letech v Americe opět vrátili. Upřímně jsme ale vlastně nikdy docela neodjeli, již více než osm let trávíme v Katalánsku každé léto. Je to bohatý region – ekonomicky, turisticky, kulturně. Já si to nepřeji, ale z mnoha důvodů chápu jejich snahu se osamostatnit.
Kdo se trochu zajímá o dobré jídlo a pití, ví, že tato oblast za posledních pár dekád vyprodukovala jedny z top šéfkuchařů, sommeliérů a cukrářů naší planety. Restaurace jako El Bulli, kde vznikla molekulární kuchyně, nebo El Celler de Can Roca, který se opakovaně stal nejlepším restaurantem světa, se navždy zapsaly do historie.
Přestože je tu řeč o té nejvyšší gastronomii, mne tu doposud nejvíc okouzlila obyčejná jarní cibulka. Jsou trochu tlustší, než jak je známe my, a říká se jim tady calçots. Jedí se zpravidla od listopadu do dubna, a to v úpravě, při které dojde k naprostému spálení na otevřeném ohni a následnému oloupání. Servírují se s typickou salsou romesco, která se v každé rodině malinko liší, základem jsou ale zralá rajčata, pražené mandle a lískové oříšky, sušené papričky, česnek a samozřejmě olivový olej.
Ve Washingtonu D.C. jsme žili v rámci USA nejdéle. K našim nejoblíbenějším podnikům patřil řetězec restaurací slavného chefa španělského původu José Andrése. Jeho rozmach je opravdu rozsáhlý, od peruánské kuchyně po řeckou, od bufetu v NBA/NHL stadionu po 2* Michelin, cokoliv si vzpomenete. Andrés se proslavil nejen svými restauracemi, ale také širokou humanitární pomocí. Vždy zřídí provizorní kuchyni tam, kde je třeba: hurikány, záplavy, válka…
Také byl svého času asi jediným občanem, co se soudil s úřadujícím prezidentem Donaldem Trumpem, a byl na to náležitě hrdý. Potom, co se šéf Bílého domu nelibě vyjádřil o mexických přistěhovalcích, rozhodl se totiž Andrés vypovědět smlouvu o zřízení restaurace v jednom z Trumpových luxusních hotelů. Ale zpátky k tamním specialitám.
Jestli mi něco v Evropě opravdu chybí, jsou to crabcakes neboli krabí koláčky. D.C. se rozkládá na pomezí dvou států, Virginie a Marylandu. A právě marylandský modrý krab je považován za jednu z největších lahůdek široko daleko. Koláčky jsou připravovány na slano, většinou na pánvi nebo na grilu, a lahodné krabí maso drží pohromadě trocha strouhanky, vajíčko, majonéza, bylinky a typické Old Bay koření.
Víc už toho dnes asi nestihnu, navíc si Windy City (Chicago), Armstrongova domovina (New Orleans) a moje rodná Praha zaslouží zvláštní prostor, takže to ráda nechám na příště. Jedna věc je ale jasná: čím víc cestujeme, tím víc mi dochází, že každá surovina, ingredience, každý pokrm či lokální nápoj mají své místo. I když se je sebevíc snažíme zakořenit v jiném zeměpisném pásmu, přizpůsobit vše tomu, aby se jim dařilo, nikdy nechutnají totožně. Stejně jako ani MY nikdy nemůžeme být úplně sami sebou na druhém konci planety, v jiném jazyku, podnebí, náboženství a kultuře.
