Tak nám začala nová biatlonová sezona a první smíšené štafety byly pro nás zprvu dost nepříjemné. Až mi bylo českých závodníků líto, neboť sama vím, že v Östersundu je vítr dost nevyzpytatelný a jakmile se ve štafetách, kde si nemůžete vybírat stav, ocitnete veprostřed střelnice, dost se to tam točí.
O to víc jsem ale ocenila, jak se s tím všichni poprali další den ve sprintu, kdy Adam Václavík s Kubou Štvrteckým skončili na bodech a i Michal Krčmář se postavil čelem k tomu, jaké zdravotní potíže celý mužský tým v létě provázely.
A co se holek týče? Super. Myslím, že je v týmu znát přátelství, všichni se vzájemně podporují, hezky o sobě mluví a plyne z toho pozitivní atmosféra.
Samotné výsledky Makuly (Markéty Davidové) mě až tolik nezaskočily. Je natolik výjimečná a talentovaná sportovkyně, že ta vyzrálost k ní patří. To, co dělá, je jí přirozené a líbí se mi nejen, jak závodí, ale i její mediální projev, kde zůstává přirozená a svá.
Co mě ale překvapilo, bylo, jak rychle u ní začala veřejnost lačnit po výsledcích – až jsem měla občas pocit, že to, co předvádí, je nedostačující. Všichni si hned zvykli, že je nadějí českého biatlonu a chtěli výsledky, výsledky, výsledky.
Přitom je to teprve letos, co je prvním rokem v ženách (vloni byla juniorka) a líbilo se mi tedy, že se i sama proti té roli české jedničky ohradila. Je na ní znát, že chce hlavně závodit a ne se kdovíjak kastovat. To mi přijde sympatické.
Rychlost střelby je pak v jejím případě jedna z věcí, která potřebuje čas. Buď je to věc jejího mládí, nebo to u ní bude dál charakteristické a budeme to muset respektovat jako součást jejího závodění. Nikde není napsané, že když srazí střelbu o 15 vteřin, že bude lepší – každý takový zásah je hlavně o důvěře daného závodníka a je to o něm, aby dělal primárně to, na co si věří, že umí.
Ani Gabriela Koukalová nebyla nikdy extra rychlý střelec, ale byla vždy přesná. Jedna věc jsou tudíž analytické výsledky a druhá rozpoložení biatlonisty. Jinak totiž hrozí, že na úkor rychlosti může zase klesnout přesnost. V tomto tak věřím jí i jejím trenérům, a jestli se nebude v něčem novém cítit dobře, nemá cenu to měnit.
A to, že Dorothea Wiererová takhle střílí, může být i věcí temperamentu, stejně jako mají obě odlišný projev na trati. I to je na biatlonu hezké, že je každý závodník originál, dělá si věci po svém a pak se měří o pouhé vteřinky.
Když se vidíme, řešíme psy a koně
Nedá se říct, že bych Makulu pamatovala z biatlonové komunity jako třeba Gabča, jsem totiž o parník starší, než je ona, ale přesto se dobře známe – jsme z jedné vesnice. Vzpomínám si na ni už jako na půlroční děťátko, kdy s námi jela na školu v přírodě do Tater a celou noc probulela v autobuse.
A my, jako páťáci, jsme byli tehdy naštvaní, že nás okřikují, ať jsme zticha, že chce miminko spinkat. Její tatínek mě učil matiku a maminka češtinu ve škole v Janově nad Nisou, kde pracuje i má mamka, takže to máme tak propojené. Od té doby jsme se tak častokrát viděly a vždy řešíme psy nebo koně… co jejich pejsek, co náš pejsek, co štěňátko…většinou skončíme, co je nového u nás na Janově.
I tohle je u ní výhoda, že má další zájmy. Je vidět, že biatlon je její volba, ale nikoliv jediná věc, kterou umí. O to víc si tudíž cením, že ač ji láká studium veteriny, dál závodí – je to od ní obrovská oběť se na chvíli vzdát školy a jít si za tím jiným – sportovním snem.
A to, že říká, že skončí po olympiádě v Pekingu, není nic nenormálního. Magdalena Neunerová skončila v 26 letech, Laura Dahlmeierová teď také… ty holky začaly se závoděním hrozně brzo a už všeho dosáhly, takže je to těžké se pak motivovat ke sbírání trofejí dalších dvacet let.
Ano, u Oleho Björndalena to považuju za úžasnou věc a klobouk před ním dolů, přesto chápu i ten druhý pohled. Když je někdo třeba průměrný závodník, tak se má stále kam posouvat, ale když je někdo extrémně nadaný a dosáhne těch úspěchů jako Magdalena, Laura nebo i Gabča takhle rychle, tak se pak motivace hledá těžce.
