Náš člověk v NBA. Satoranský je jako Jícha, na jeho příběh můžeme být hrdí
Zápas NBA v Londýně je u konce. Desítky novinářů čekají v zázemí na rozhovory. Kolem nich se protahují techničtí pracovníci, odnášejí rotopedy, činky, do toho naopak míří směrem do kabin hráčů cateringový stůl s občerstvením. Po chvíli vyjde jako první ven Tomáš Satoranský. Neváhá.
Stoupne si před televizní stěnu, začne odpovídat. Nejprve v angličtině. Po chvíli i ve španělštině. Už je tam takřka sedm minut, když ho tiskový atašé Washingtonu Wizards lifruje pryč. Přikývne a odchází.
V tu chvíli ale ještě zmerčí hrstku českých žurnalistů, kteří se k němu snaží přes ten dav dostat. Zastaví. „Přijdu hned, ještě chci tady vyhovět Čechům," pronese. Na tázavý výraz asistenta ještě připojí: „To stihneme. Chci ale dát rozhovory i jim. Dorazím sám."
Sympatické gesto. Podobné, jako když Petr Čech po finále Ligy mistrů v roce 2012 nechal i stát týmový autobus, aby vyhověl žurnalistům, kteří na něj čekali po oslavách v kabině a dopingu do půl druhé ráno.
Není to vždy pravidlem.
Pro profíka typu Satoranského je to ale tak nějak přirozenost. A tato vlastnost je jen dalším z řady střípků, kterým pomáhá popularizovat basketbal v Česku.
Je čtvrtým Čechem, který hraje NBA a zároveň v ní zanechává největší stopy. Už zde zlomil rekordy v dosažených bodech, asistencích, minutách, jako první dosáhl prestižního triple double...
