Jágrův důvěrník „Čužák“ Rys při křtu JÁ68 vzpomínal: Když měl splín, do hry jsem šel já
V hokejovém prostředí se mu neřekne jinak než Čužák. Lubomír Rys zhruba patnáct let stál věrně po boku Jaromíru Jágrovi, v Pittsburghu, ve Washingtonu, v New Yorku i jinde. Úkoly? Zařídit, aby měl hokejový velikán stále dobrou náladu a mysl naštelovanou na pracovní výkon. Pokud zrovna hvězdu otravovaly chmury, okamžitě je rozpouštěl vtípky a vlídným slovem. „Při každé příležitosti, kdy měl splín, v hokeji nebo v životě, tak jsem do hry nastupoval já,“ vzpomíná Rys, jenž nemohl chybět na úterním křtu knihy JÁ68.
Sám hrával výborně hokej, je známou a populární figurou v někdejší proslulé kladenské baště, jméno si udělal i v Košicích. Později nakoukl úspěšně i do umělecké branže, míval své vlastní a mezi lidmi oblíbené show. Nezní to přehnaně – Lubomír Rys měl nemalý podíl na skvělé kariéře kladenské legendy. Jaromír Jágr se mu svěřoval prakticky se vším. Rozebírali spolu hokej i holky. „Jsem rád, že si spoustu mých rad vzal k srdci,“ těší Čužáka. Pár příhod s Jágrem dal k dobru i v rozhovoru pro deník Sport.
Spočítáte vůbec, kolik nevšedních historek jste s Jaromírem Jágrem zažil?
„Neskutečné množství. Jakmile přede mnou zmíníte Jardovo jméno, moje srdce ožívá. Mám ho v něm uloženého navždy, nikdy mi z něj nezmizí. Jarda je skvělý hokejista, ale hlavně jedinečný člověk. Nedá se zapomenout, co jsme spolu prožili. Patnáct let jsem strávil vedle něj, na denní bázi. Vídáme se pořád, chodím na jeho tréninky. Jako hokejista jsem viděl a poznal svět, ale díky Jardovi jsem si ještě rozšířil obzor. Dostal jsem se na neskutečná místa a poznal světoznámé osobnosti.“
Kdo vám na první dobrou naskočí mezi prvními?
„Mario Lemieux, Ron Francis, Tom Barrasso… Ale pozor, já je nedávám výš než naše kluky ze zlaté generace, jako byli Jirka Šlégr, Pepík Beránek, Robert Lang, Martin Straka, Martin Ručinský nebo Jirka Hrdina. Těch kluků bylo nespočet. V Pittsburghu mě oslovovali Prezidento Czecho, protože pochopili, že jsem mezi kluky tmelící prvek a někdo, koho má Jarda rád nablízku. Otvíralo mi to dveře všude.“
Které speciální místo vyberete?
„Určitě Bílý dům ve Washingtonu. Taky jsem tam promluvil. Na tom známém místě, kde mluví diplomati a různé osobnosti politiky. Vzal jsem to pěkně česky. To víte, američtí novináři na mě koukali. Ale když jsem na závěr prohlásil: Thank you, USA, I am Luba Rys, old star Czech republic, Kladno… To se mohli zbláznit.“
Vybavíte si moment, kdy vám Jaromír Jágr oznámil, že si vás přeje mít u sebe po celý rok, tedy i v USA?
„To bylo po druhém Stanley Cupu v roce 1992. Vznikal Jágr Team, byl u toho i Marian Jelínek a ten mi povídá: Čužáku, bude potřeba, abys jel s Jardou na celou sezonu do Ameriky. Potřebuje tě, abys mu zlepšoval náladu.“
Co vy na to?
„Beru! A myslím, že se to podařilo. Jarda vyhrál pětkrát Art Ross Trophy, třikrát Lester B. Pearson Award, u všeho jsem byl. Komu se to povede? Byl jsem vnitřně šťastný vždy, když jsem ho rozesmál a zároveň mi nevadilo, když se do mě strefoval. I to mu zlepšovalo náladu. Teď, jak už je starší, naučil se chodit včas, ale dřív, znáte to… Všude chodil později, než měl, a pokaždé to svaloval na mě. Ale to k tomu patřilo.“
Poznával jste na Jágrovi hned, že ho něco trápí? Nezdá se to, ale je velmi citlivý.
„Ano. Šlo to snadno poznat, měl v sobě smutek, něco ho trápilo.“
Co následovalo z vaší strany?
„Fóry a vyprávění o životě. Zažil jsem všechno, celou naši politiku v Československu, s hokejem jsem byl i venku. Jarda dokáže nasávat, vstřebávat, to je jeho klíčová vlastnost. Kolikrát jsem dělal komika, za to se ale člověk nemůže stydět. Když to umíte, tak co? (usmívá se) Pokud mu zrovna náhodou nešel hokej, jak býval zvyklý, nejprve jsem ho nechal, ať si tu věc ve své hlavě srovná. Třeba cestou ze zimáku. A doma jsme si o tom začali povídat, rozebírat to. Byly doby, kdy mu to v nároďáku nešlo úplně podle jeho představ, to pak měl takový typický posed na střídačce s hokejkou před sebou a ten svůj zklamaný pohled. Po nepovedeném Světovém poháru 1996 se domníval, že v reprezentaci skončí, tam jsme to taky probírali. Dostal se z toho. Ale ten jeho smutný pohled jsem pak ještě párkrát viděl. V Pittsburghu ne tak často, na další štaci ve Washingtonu mnohem častěji.“
Tenkrát v Pittsburghu na přelomu století jste byl prakticky součástí mužstva, z dnešního pohledu nemyslitelné.
„No jo. Tehdy měli v hale dvě kabiny, v první si sundávali civilní oblečení, ve kterém přišli do haly. Procházím se po kabině a koukám na cedulky se jmény. Barrasso, Kasparaitis, Francis, Jágr… Vedle Jágra bylo volné místo. To byla šance přesně pro mě. Našel jsem papírek, napsal na něj Rys Lubomír, číslo 19, co jsem nosil na Kladně a napasoval dovnitř. Po celou dobu, co byl Jarda v Pittsburghu, tam ten štítek nechali. Myslím, že si řada hráčů říkala, co to přijde za nového hráče. Asi posila z volného trhu.“ (směje se)
Jak to bylo ve Washingtonu, když jste sehrál bitvu v ping pongu s hvězdným Peterem Bondrou?
„Tehdy tam byl z hokejistů nejlepší v ping pongu Ulf Dahlén, hodně se hrálo. Jarda i koupil stůl do baráku, abychom natrénovali. Já ping pong uměl, byl jsem dorosteneckým krajským přeborníkem. A jednoho dne Jarda povídá, že musím vystartovat na Bondru. Po jednom tréninku potkám Petera a on povídá: Servus, Čužko, dáme si? Jasně, pojď. Jarda spokojenej a kouká na mě: Musíš! Stůl v kabině na krásném modrém koberci, všichni hráči si sedli k nám a dívali se. Prohrával jsem 1:5, nešlo mi podání. Jarda se na mě podívá: Lubo! Zpřesnil jsem to, vyhrál jsem 21:8 a 21:12… (usmívá se) Pak mě Peter pořád vyzýval k odvetě, jenže Jarda šel za námi a povídá: Lubo, ser na to, vedeš nad Slovenskem 1:0, nech to takhle. Taky že jo, mám to s ním 1:0, a protože už se nikdy neuvidíme, budu vítězem nadosmrti.“
Do Capitals byl kdysi vyměněný z Penguins, kde sloužil 12 let a stal se ikonou. Kdyby tehdy věděl, co ho ve Washingtonu čeká za trápení…
„Washington fungoval jako Dukla Jihlava. Všechno na povel, což on neměl rád. Do jeho hokeje se to přenášelo. Ale bojoval s tím usilovně.“
V Capitals to haprovalo, Jágra si vysnil majitel Ted Leonsis, jenže u kouče Rona Wilsona rozhodně nepatřil k oblíbencům.
„Wilson obecně neměl rád Evropany. A když skončil, přišel Cassidy, což byl s prominutím tehdy trochu sráč. Přivedl si z farmy hráče s tím, že si na nich udělá jméno. A Jarda s Robertem Langem pod ním hráli třetí lajnu, na přesilovku chodili až jako poslední. Chápete to? Ne, tam se nedařilo. Tam jsem měl docela dost práce, aby si Jarda zachoval pozitivní náladu a přístup. Naštěstí pak přišel New York, krásná štace.“
Tam Jágr pookřál, viďte?
„A já taky… (usmívá se) Jezdil jsem si autem po Manhattanu a připadal si, že mi celý patří. První den po příchodu jsme spali v hotelu naproti Madison Square Garden. Po vyspání jsme vyrazili na trénink za město, Jarda řídil. A před cestou zpátky mi povídá: Pojedeš ty, odvezeš mě k zubaři na devadesátou druhou! Trochu mě polilo horko, ale co mi zbývalo. Ještě štěstí, že jsem nepropadl v matematice, pěkně jsem to odpočítával a trefil se pěkně. I do garáže. A bez navigace. To už dnes nikdo nepochopí, že to tenkrát šlo.“
V Pittsburghu mají Jágrovi dodnes dům, ve kterém žili. Prý jste ho jednou málem nechtěně podpálil, je to pravda?
„No jo, jsem kuřák. Nechtěl jsem si zapálit na verandě, natož vevnitř, tak jsem vyšel ven před dům. Okolo baráku byla taková ta kůra na ozdobení, já dokouřil a típnul to do ní. Jdu dovnitř a najednou paní od Mariana Jelínka povídá: Hele, Američani taky asi opékají buřty… V tom ve mně hrklo, vyběhnu ven, kde už to hořelo a dýmilo. Napřed jsem to hasil skleničkou, ufff… Naštěstí mi Anička (paní Jágrová) podala kbelík s vodou a postupně jsem to uhasil. Klika, že jsme tenkrát nejeli do města. Tam jsem se moc nepředvedl. Ale dobře to dopadlo.“
V třiapadesáti letech Jágr dál hraje hokej, čemu to přikládáte?
„Disciplína, láska k hokeji, pokora. Zhubnul deset kilo, ruce má zase tvrdé jako šutry, na břiše pekáč buchet. Jsem rád, že si spoustu mých rad vzal k srdci. Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale i všechny Jardovy holky na mě hezky vzpomínají. Ke všem jsem se choval pěkně a těší mě, že i Jarda se drží toho, co jsem mu od první chvíle vštěpoval. Že s vlídným slovem projdeš svět.“
Báseň Lubomíra Ryse Jaromíru Jágrovi
Kladno – město výjimečné
Kladno – město výjimečné,
skrývá v sobě taje,
žije tady Jarda Jágr,
stále hokej hraje.
Že jsi borec, víme dneska všichni,
ještě jednu radu dám Ti – tak si na to zvykni.
Bruslíš, střílíš, zdobí Tě i klička,
jsem rád, že jsem to vše viděl, než mi klesnou víčka.
Jediné, co Tobě chybí – po Tvém boku žena,
Pak Ti bude udělena i Nobelova cena.
Teď je to však jinak,
s Dominikou tvoříš pár – a to je boží dar.
