Konec tenisové éry? Není čas na smutek, radujme se z úspěchů
Francouzský tým se drží kolem ramen a z plných plic zpívá Marseillaisu s patnácti tisíci extatickými diváky na centrkurtu. Poražení Češi berou tašky a míří do šatny. Na Roland Garros už se prodlužují stíny, den pomalu odchází. A s ním také jedna velká éra českého tenisu.
Člověka přepadá nostalgie, ale není správný čas na smutek. Strom padl k zemi a v tu chvíli si ještě silněji uvědomíte, jak byl vysoký. Jedenáct vyhraných utkání za sebou, dva tituly, jedno finále a dvě semifinále k tomu.
Cesta, která začala v září roku 2007 návratem Radka Štěpánka do týmu a slavnou baráží nad Federerovým Švýcarskem, končí po sedmi letech v Paříži na kurtech jednoho z nejsilnějších celků současnosti.
Je jen odznakem výjimečnosti českého týmu, že taková velmoc jako Francouzi čeká na Davis Cup už třináct let.
Je velmi pravděpodobné, že Češi mají již hody za sebou. Vždyť letošní semifinále bylo nečekaným bonusem. Po přebojovaném prvním kole s Nizozemskem, jež znamenalo především záchranu ve Světové skupině, nabídlo zranění japonské opory Keie Nišikoriho týmu oslabenému o Tomáše Berdycha další lístek mezi čtyři nejlepší celky světa. Fakt, že o víkendu na Roland Garros již došlo palivo, je naprosto pochopitelný.
A je silně diskutabilní, jak velká bude motivace opor Tomáše Berdycha s Radkem Štěpánkem vracet se pro něco, co již dvakrát získali. Berdych o budoucnosti mluvit nechtěl, zraněný Štěpánek ani nemohl při tiskové konferenci sedět, natož aby myslel dopředu. S dvěma svými hrdiny pojí dohromady vlastní budoucnost u týmu i kapitán Jaroslav Navrátil.
Ano, takhle vypadá konec. A nemělo by se při něm smutnit. Nýbrž se znovu radovat z toho, co vše se téhle skvělé partě povedlo.
