Nejen hodná holka, Šafářová byla i zarputilý buldok. Všechno si zasloužila
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Přesně si vybavuji, kdy jsem Lucii Šafářovou viděl poprvé. Po aténské olympiádě v roce 2004 jsem vyrazil na velký rozhovor s jejím tehdejším přítelem Tomášem Berdychem. A na jednom z menších prostějovských kurtů švihala svojí levačkou jistá sedmnáctiletá dívka. Tehdy ještě čekatelka na velký úspěch. S omluvou se odmítla fotit po boku Tomáše, nechtěla si dělat jméno jako přívěsek slavného sportovce. Toužila po vlastní velké kariéře, a také si ji vybojovala.
Je těžké si Lucii nepamatovat především jako hodnou a dobře vychovanou slečnu. Zažil jsem ji smutnou, plačící, ale nikdy ne naštvanou, nevrlou či odsekávající. Když mluvila o soupeřce, nehrála se Šarapovovou, ale s Maruškou. Přej a bude ti přáno, tak se chovala. I proto měla v tenisové šatně tolik kamarádek.
Když se před čtyřmi lety v Paříži dočkala svého největšího momentu - grandslamového finále, povídala její sestra Veronika: „Jsem ráda, že dokázala, že to jde zvládnout bez arogance, povyšování se a psychologických her, které hodně hráček používá."
V odlesku sympatické holky by však neměla zapadnout jiná vlastnost Šafi: ohromná vytrvalost a to, jak se i po dlouhých letech u tenisu dokázala dramaticky zlepšovat. Tím inspiruje stejně jako svou povahou.
Vybavuji si, jak byla na počátku kariéry věčně zraněná, takový uzlíček problémů. Až jí Hana Mandlíková radila, ať na půl roku vysadí, vyléčí se, zocelí tělo. Ač ji zranění táhla ke dnu jak koule u nohy, vytrvala.
Na kurtu bývala horkou hlavou. Snažila se soupeřku vystřílet, mohla každou porazit a s každou také prohrát. Podle toho také vypadaly její výsledky, jež připomínaly jojo. Ale dospěla, vyzrála, nepřestala na sobě dělat.
Do top 10 se poprvé probojovala po dvanácti letech na WTA Tour, prvního grandslamového finále se dočkala v osmadvaceti. Ve Fed Cupu, v němž se jí zpočátku vůbec nedařilo, se proměnila v pětinásobnou šampionku, která rozhodovala nejdůležitější zápasy. Nakonec i v deblu, při kterém se jí táta Milan dřív smál, že se ho nikdy nenaučí, stanula na prvním místě žebříčku. To jí bylo třicet let.
Ano, k úspěchu nedoletěla, spíš se došourala. O to cennější pro mě je. Šponovat se po dlouhých sezonách na túře k další a další práci, stále se lepšit, když už vám skoro říkají veteránka a začínáte vidět cílovou čáru, bylo obdivuhodné.
A zde se odhaluje možná nejdůležitější vlastnost Lucie. Sice mluví tiše a působí křehce, ti, co ji znají nejlíp, však potvrdí, jak ctižádostivá a zarputilá umí být.
A také vám poví: tahle holka si tohle všechno opravdu zasloužila.
Gratulujeme, Šafi.
