PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Na skromném kurtu číslo 4, bez velkých emocí a mávání publiku. A také bez stále zraněné parťačky Bethanie Mattekové-Sandsové. Světová rozlučka Lucie Šafářové neměla takové grády jako ty české, svůj společenský účel ale splnila. „Nečekala jsem, že sem přijedu turnaj vyhrát. Dorazila jsem se rozloučit se všemi osobně,“ prohlásila Lucie Šafářová, která po boku slovenské kamarádky Dominiky Cibulkové padla na Roland Garros v 1. kole čtyřhry proti páru Keninová – Petkovicová 4:6, 0:6.
Na francouzském Open vyhrála dvakrát čtyřhru, ve dvouhře tu málem ve finále přemohla Serenu Williamsovou. A teď v tenisovém areálu u Bouloňského lesíku definitivně uzavřela kariéru. Ač kulisy nebyly zrovna pompézní, působila spokojeně a vyrovnaně. To by nakonec ani nebyla „Šafi“, aby si stěžovala…
Už hodinu a půl jste definitivně v tenisovém důchodu. Jaký je?
„Parádní. Naposledy sedím před novináři. Za svoji kariéru jsem moc šťastná, a jsem ráda, že končí zrovna tady, na pro mě výjimečném místě.“
Na Fed Cupu v Prostějově jste slzela, hodně jste si poplakala v Praze. V Paříži jste vše brala už s velkým nadhledem. Už jste ze všech rozluček vytrénovaná?
„Svým způsobem ano. Ale každá rozlučka byla jiná! Pro mě už je spíš bylo uzavřené Prahou.“
Takže úplně poslední zápas kariéry nebyl nijak výjimečný?
„Tak člověku proletí hlavou, že je to naposledy, ale spíš jsem to brala s nadhledem. Seděla jsem na lavičce a Domka se mě ptala: Tak co, jaký to pro tebe je? A já: V pohodě! To hlavní loučení pro mě bylo vážně v Praze.“
Splnilo pařížské adieu vaše očekávání?
„Musím říct, že ano. Nečekala jsem, že sem přijedu turnaj vyhrát, ale spíš že se ještě jednou podívám na grandslam, že si zahraju a užiju si to po boku někoho, s kým jsme kámošky. A taky jsem se chtěla potkat s lidmi, co znám roky, a rozloučit se pořádně, ne nějak po telefonu, ale osobně.“
Společenská rovina byla tudíž důležitější než sportovní.
„Myslím, že v téhle fázi už ano. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nehrála po boku Bethanie, protože s ní jsem prožila nejdelší část kariéry. Ale jsem ráda, že si se mnou na poslední chvíli zahrála Dominika. Byla sice rozhodnutá, že tu debla hrát nebude, ale pak mi říká: Tak jo, tak si to dáme.“
Přemlouvat jste ji tedy moc nemusela?
„Spíš mi říkala: Víš, že ti to budu kazit? A já: O to vůbec nejde, prostě si zahrajeme hezký zápas. Tak to i bylo. Užily jsme si to, bylo to v pohodě.“
Prý jste před zápasem neměly čas ani na jediný společný trénink.
„Ale s tím jsem počítala. Rozmýšlela jsem se, jestli vůbec hrát, ale když už byla cesta naplánovaná, tak jsem si řekla, že bude fajn zahrát si zápas po boku kamarádky. A tak to i bylo.“
Když jste se dozvěděla, že Bethanie nedorazí, neblesklo vám hlavou odložit rozlučku na Wimbledon?
„Svým způsobem ano, bavily jsme se o tom. Ale ona už měla hrát v Praze, teď tady, pořád to návrat posouvá, je stále taková polozraněná… A já už mám svoje plány. Nechtěla jsem poslední rozlučku dál oddalovat. Říkat si ještě jeden turnaj, pak další, to bych taky mohla nastoupit až na US Open…“ (smích)
Jaké setkání v Paříži bylo nejdojemnější?
„Těžko vybrat jedno. Je hezké vidět lidi z turnaje. Když jsem tu byla ve finále, vidíte je každý den dva týdny, poznáte se. Pořád jsem v hráčském sněmu, měli jsme pětihodinový mítink,chodili za mnou lidi z WTA, hráčky taky… Skoro všichni věděli, že končím. Prohodili: Tak už končíš? A já: jo.“
Potakla jste svého bývalého kouče Roba Steckleyho?
„Nebyl tu, skončil se Shapovalovem. Má taky volno. Ale jsme v kontaktu.“
Dostávala jste dárečky na rozloučenou?
„Teď jsem dostala jeden od nějakého fanouška, jinak ne.“
Turnaj se s vámi neloučil?
„Ředitel se se mnou bavili. Někdo říkal, že možná na zítra něco plánujou, ale zatím nemám žádné informace.“
Váš zápas nasadili na malý kurt číslo 4. Nevadilo to?
„Tím, že to byl debl a první kolo, tak jsem ani neočekávala, že nás dají na nějaký velký kurt. A nevadilo to. Spíš mi šlo o návrat do areálu, zahrát si, sejít se s lidmi.“
S přítelem Tomášem Plekancem jste už v Paříži několik dnů. Zašla jste na svá oblíbená místa?
„Zjistila jsem, že mají skvělé elektrické koloběžky, na nich jsme prosvištěli celé město. Byly jsme na všech mých oblíbených místech. Dali jsme kavárničky a další klasiky, projeli jsme se kolem Eiffelovky, kolem vody směrem k Notre Dame. Měla jsem palačinku, kafe…
Co přijde dál?
„Den dva tu ještě pobudu, pak poletím zpátky domů a dám si dlouhé prázdniny. Naplánuju nějakou dovču, asi někam za přírodou.“
Související články
