Video se připravuje ...
PŘÍMO Z LONDÝNA | Blízcí jí neřeknou jinak než Maruška, je favoritkou tenisové šatny, kde se velká kamarádství nenosí. Marie Bouzková je ale sluníčko, které se neumí mračit. Zanadáváte si někdy při zápase? Aspoň v duchu? „Ani náhodou. Maximálně si řeknu, že už bych se sebou mohla něco udělat,“ odzbrojí vás bezprostřední dívka. Když kluše na tenisové Spartě na pásu a vy ji míjíte, přes okno zamává a usměje se. Tahle čistá duše je prostě ráda na světě, užila by si snad i návštěvu u zubaře. Až ji blízcí v minulosti radili, že by se na tenise neměla s každým vybavovat a přátelit, jelikož tím ztrácí tolik času, nemění se.
Neměla to vždy snadné. Až do letoška vyhrála na jedenácti grandslamech jediný zápas. Loni zakoušela samé trápení. V Madridu při duelu s krajankou Petrou Kvitovou uklouzla a přimáčkla si raketou palec pravé ruky k zemi. Prst si naštípla. V All England Clubu si vyvrkla kotník a natáhla koleno.
Jedna rána za druhou.
Když jsme spolu však seděli v září na US Open na zahrádce před stadionem Arthura Ashe, coby 87. tenistka žebříčku odhodlaně líčila, jak je ještě mladá a sní o tom, že vyhraje grandslam a stane se členkou top 10.
A už po 2. kole tohoto Wimbledonu zmínila, že chce turnaj jednou vyhrát. „Bez snů to nejde. Musíte snít, mít vizi, abyste věděli, proč sport děláte. A zvládali i těžší momenty v kariéře,“ líčila po triumfu nad Caroline Garciaovou.
Od ultimátního snu, talíře pro šampionku Wimbledonu, ji dělí tři výhry. Je teprve za půlkou cesty, která pravděpodobně pro tuhle útlou rodačku z Prahy nedopadne. Vždyť není nejvyšší ani nejsilnější. Ač se pokouší o agresivní projev, pořád je víc obranářkou. Na trávě se takhle velké tituly zpravidla nevyhrávají.
Síla snů je však mocná, jak ukazuje každým utkáním, které za poslední týden předvedla. Nechme tohle světové číslo 66 snít a fanděme mu. A jestli má platit, že dobrým lidem se dějí dobré věci, máme se nač těšit.
