Vodní slalom je úspěšný sport. Proč se nám nedaří boom jako v biatlonu?
Před pár lety jsme v našem sportu měli vizi. Napodobit nedávný vzestup popularity biatlonu a udělat z vodního slalomu jeho letní „kopii“. Bylo nám jasné, že je to vcelku naivní představa. Malé cíle jsme si však dávat nechtěli. Na české úrovni se podařilo vodní slalom výrazně zviditelnit. Na mezinárodní scéně však žádný posun nevidím. V čem přesně, například oproti biatlonu, zaostáváme?
Troufám si tvrdit, že při srovnání výsledků a úspěchů, jsme jinde. Minimálně v posledních letech určitě. Máme olympijského vítěze a bezesporu jednoho z nejúspěšnějších sportovců aktuálně u nás, Jířu Prskavce. K tomu olympijské stříbro, několik titulů mistrů světa a Evropy. V samostatné historii ČR jsme za atletikou druhým nejúspěšnějším sportem.
Za posledních jedenáct let se nám nestalo, že bychom byli rok bez výrazného úspěchu. Tohle žádný jiný sport v Česku nemá i díky tomu, že ve slalomu to nestojí jen na dvou až třech sportovcích. Marketingová stránka a rozdíl ve sledovanosti sportů se však dá přirovnat ke známosti Slavie Praha a Viktorie Žižkov. Co tedy děláme špatně?
Vodní slalom by mohl mít velký potenciál oslovit televizní diváky, tím pádem i globální sponzory a vytvořit svoji značku, která by sportu produkovala finance. Zatím se k tomu však nikdy nepřiblížil, z mého pohledu se spíše vzdalujeme.
Sedm velkých závodů, v neolympijském roce, ve čtyřech kategoriích znamená za celý rok 28 finálových jízd. Jedno finále trvá přibližně třicet minut. Novou olympijskou kategorii zvanou Extreme Slalom zatím zcela vynechám, jelikož z mého pohledu je klasickému slalomu dosti vzdálená. Náš mezinárodní produkt za jednu sezonu tedy představuje 14 hodin televizního vysílání. Vše ostatní je nezajímavé.
Pro srovnání, biatlon 14 hodin vyprodukuje za necelé tři týdny od začátku série závodů SP. To znamená přibližně v půlce prosince...
Ve slalomu je na MS nebo ME pouze jedna šance na zisk medaile, z olympijské disciplíny. Musíte k tomu projít z kvalifikace přes semifinále až do deseti členného finále. Tam jedete od nuly, vše si tedy musí sednout za přibližně 90 vteřin. Když se to nepovede, další šance je za rok. V biatlonu máte těch možností tolik, že si vlastně nejsem ani jistý kolik. Vůbec nechci, aby to vyznělo tak, že útočím na biatlon. Naopak ho pouze využívám pro srovnání tak, jak jsme to zkoušeli dříve.
Federace zatím nevyrostla
Díky odhodlání, nadšení a lásce k divoké vodě několika lidí se v našem prostředí podařilo zařadit do programu televizního vysílání ČT sport přenosy ze semifinálových a finálových jízd všech hlavních mezinárodních závodů. Stejně tak i finálové jízdy z mistrovství republiky, které se většinou koná na opravdu divoké vodě pod lipenskou hrází. Vodní slalom ve své plné kráse, takhle bychom se měli prezentovat.
Když však jste v televizní relaci pouze nepravidelně párkrát za rok, moc daleko to nedotáhnete. Trénujeme přibližně šest měsíců v roce, závodíme pět. Jak jsem ale psal výše, počet divácky zajímavých závodů je hodně omezený. O pravidelnosti se mluvit nedá vůbec. Letní pauza oddělující první polovinu mezinárodní závodní sezony od druhé propagaci slalomu také zrovna nepomáhá.
Pamatuji si, že jako malý jsem se byl podívat na slalomovou paralelní exhibici v podolském bazénu. Nebyl to sice opravdový vodní slalom, ale věřím, že divácky to atraktivní bylo. Tohle by určitě mohla být jedna cesta, jak vodnímu slalomu protáhnout sezonu. Zároveň ho zpropagovat i jiným způsobem. Pár podobných pokusů už bylo, viz třeba exhibice spojená se střelbou na terče na Náplavce. Kéž by podobných akcí bylo víc.
Je jednoduché o tom mluvit, mnohem těžší pokusit se něco podobného uspořádat.
A bohužel zatím není nikdo, včetně mě, kdo by se do akce pustil.
V tom zatím tápeme. Na české úrovni jsme dokázali slalom pozvednout. Troufám si tvrdit, že i díky letošním úspěchům na olympiádě sportovní veřejnost ví, co je a jak vypadá vodní slalom. Parta lidí kolem Českého poháru udělala ze závodních víkendů akce na úrovni, které nám cizinci závidí. Jde to, ale musíte k tomu mít partnery, co za vámi stojí. Bohužel naše mezinárodní federace, známá pod zkratkou ICF, se na tuhle úroveň zatím nedostala.
Podobný příběh má i myšlenka s protažením sezony o tzv. zimní část světových poháru či globální sérii s úplně jiným názvem. Závody by se od listopadu do února mohly klidně jezdit, v normální době, na jižní polokouli. Místa by se našla. Austrálie, Nový Zéland, Brazílie, jih USA. Problém by však nastal v tom, kdo by si vůbec mohl dovolit takovouto sérii závodů odjet. Bez podpory mezinárodní federace nebo motivace v podobě prize money je to nereálné. A jsme znovu u podstaty problému. Bez sponzorů to nejde...
Pokud víte, jak vypadají mezinárodní závody v Praze Troji, tak vězte, že jinde je to pouze horší. V mnohých případech nedosahují ani úrovně našich domácích pohárů. Některé závody jsou v podstatě bez atmosféry, jelikož nefunguje žádná propagace a snaha diváky k vodě přivést, chybí zázemí pro sportovce, živé vysílání běží v pár zemích a přenosy na YouTube sledují pouze srdcaři. Možná jsem si malinko zapřeháněl, k pravdě to ale nemá daleko. Bylo by to na delší povídání. Snažím se shrnout jen to, v čem vidím řešitelné problémy.
Víc disciplín je víc vidět
Když se vrátím k paralele s biatlonem, jehož boom bychom rádi napodobili, jsou zde věci, ze kterých bychom se měli poučit. Základ je vícero disciplín, tedy závodů, ve kterých se dá získat medaile.
Možná by bylo pro diváky zajímavější, kdybychom za tři dny odjeli tři medailové závody. I kdyby byly disciplíny neolympijské. Více medailí znamená více úspěchů, stejně tak i možností být mediálně viděn. Je to jednoduchá přímá úměra. Absolvovat kvalifikaci a semifinále, které jsou s prominutím k ničemu, vám k tomu nepomůže.
Mohlo by to fungovat, ale nikdy se to nezkusilo. Neříkám, že je to nejlepší řešení, ale za pokus by to stálo. V minulosti už dokonce takové návrhy mezi závodníky padaly. Federace je však nevyslyšela.
Obří slalom, stíhačka, štafetový závod, krátký sprint, mixová hlídka, možností by pro nás byla spousta. Věřím, že každý by si našel svou ideální disciplínu. Každý závod by byl v něčem odlišný. Za jeden světový pohár odjet tři až čtyři závody, to by znamenalo místo jedné šance na medaili minimálně trojnásobek.
Od začátku jsme si říkali, že srovnávat letní a zimní sport úplně nejde. Už jen třeba sledovanost televizních obrazovek je o chladných víkendech jiná než při letním parnu. Tohle je pochopitelné a nesrovnatelné. To však neznamená, že si z biatlonu nemůžeme vzít příklad.
Být vidět, to je oč tu běží. Ne že by ježdění na divoké vodě i bez toho nebylo víc než jen potěšením. Rozhodně neděláme slalom kvůli tomu, že bychom toužili po slávě a penězích. K tomu vás divoká voda jen těžko zaveze. Sport by však z toho měl vytěžit to, co za daných okolností lze. Jinak se musí obávat o svoji globální budoucnost v této době. Bez toho to už pár let totiž nejde.
A já pochybuji o tom, že potenciál vodního slalomu je na aktuální mezinárodní úrovni zcela naplněn. Mohlo by být líp!
