Asi nejpodivnější sportovní akce historie je už pár týdnů za námi. Japonsko hostilo letní celosvětový sportovní svátek podruhé, poprvé se konal v lichém roce. Četl jsem různé názory, zda bylo dobře, či špatně, že olympiáda proběhla i v této době. Já vám řeknu, proč to dobře bylo, jaký smysl to vlastně celé mělo - a doufám, že stále má a mít bude...
Jak bylo v Tokiu? Otázka, na kterou už začínám být lehce alergický. Chápu ji však a nikomu nezazlívám, že se mě na to ptá. Ptal bych se úplně stejně. Takže, jak to tam vlastně celé probíhalo. Byla šance si olympiádu užít i v dané situaci?
Na rovinu, představoval jsem si to před tím celé asi trochu jinak. V tom jsem určitě nebyl sám. Atmosféru kolem českého týmu, především v začátku her, dost výrazně ovlivnil mediálně známý let vládního speciálu. Nejsem epidemiolog amatér, ani nemám potřebu se vyjadřovat k věcem, kterým zcela objektivně nerozumím, ale tohle nemůžu nechat jen tak ležet.
Představte si, že jste na olympiádě, kde chcete co nejlépe reprezentovat svou zemi. Pár dnů před vaším sportovním vrcholem kariéry hledáte podporu, která by vám mohla pomoci. Místo toho k vám z domova proudí pouze negativní zprávy a diskutuje se o něčem, co v tu chvíli není vůbec zřetelné a jen těžko se z toho dají vyvozovat jasné závěry.
Nerozhodí vás to, jste přece na olympiádě a jen dostat se tam vás nesčetněkrát prověřilo. Jste připravený na hodně, jen vás to může mrzet. Samozřejmě to nemusíte sledovat, ono to taky rychle omrzí, ale když se zajímáte o dění doma, nemůžete se tomu vyhnout.
Senzace! První česká medaile, stříbro bere kanoista Rohan
Video se připravuje ...
Soucítíte taky se sportovci, kterým to totálně změnilo přítomný život a dlouhodobé plány. Zároveň máte lehkou obavu, zda nemůžete být dalším. Proto jsme se před naší soutěží s lidmi z českého týmu nescházeli, pouze se potkávali v rámci denního programu venku nebo v jídelně. Do společenské místnosti v našem domě jsem se socializovat přišel poprvé až po šesti dnech na olympiádě, po mém závodě.
Jedna z věcí, na kterou jsem se nejvíce těšil, nám byla zapovězena z důvodu strachu. Právě to pro mě znamenalo největší problém. Jsem zvyklý být s lidmi a těšil jsem se, že se seznámím s dalšími sportovci, se kterými bych se jinak jen těžko potkával.
Na druhou stranu mi to připomnělo, že jsem byl profík na cestě dostat se do Tokia, tak jím musím být i nadále. Byla to nedílná součást sportovního výkonu a klíč k úspěchu. Naše vodácká parta to zase zachraňovala a mini bublina apartmánu číslo deset fungovala skvěle. I proto jsme byli v pohodě.
Hodně mě mrzí, jaké nepokoje situace způsobila a stále působí ve vedení českého sportu. Někteří lidé mě svým chováním nebo přístupem zklamali, jiní nepřekvapili. Politika do sportu nepatří, říká se. Co je pak tedy tohle? Ve chvíli, kdy bylo potřeba fungovat co nejlépe a držet pospolu, se pouze kopalo do vedení olympijské výpravy. Možná se staly chyby, já však nejsem generál po bitvě. Netuším, jak to vypadalo během letu, proto si netroufám celou věc blíže komentovat.
Za sebe říkám, že mi opatření už před odletem do Japonska připadala dostatečná, tak to nebudu zpětně zpochybňovat. Dobrovolná možnost očkování, které pro nás bylo někdy od května dostupné, a dvojité testování těsně před odletem. Když jsem musel zůstat poslední víkend před odletem v Praze sám a večer jet dvakrát na Strahov, byl to opruz. Ale součást celé akce. Stejná pravidla platila pro všechny účastníky české výpravy. Nehledě na to, jakým způsobem do Tokia letěli.
Holt doba je taková. Teď je potřeba to vyřešit, i situaci s dost výrazně poškozenými sportovci, a vyvodit důsledky tak, aby se situace už neopakovala. Nakazit se však mohl kdokoli i v jiném letu nebo na letišti...
Já vám však chci říct něco dalšího, co pořádně ještě nikde nezaznělo, nebo jsem si toho nevšiml. Doprovodný štáb české výpravy, který vinou karantény přišel snad o polovinu svého mančaftu, jel v Tokiu přes závit. Pro ně to byla akce, na kterou se dlouhodobě připravovali a těšili.
Pak celé jejich plány zničil přílet a v dalších dnech následovala totální improvizace. I tak fungovali skvěle a dokázali nám zajistit vše, co jsme v danou chvíli potřebovali. Když jsme je někde potkali, i z pod schovaného obličeje bylo patrné, jakou únavou si procházejí a jaký tlak na ně dopadá. Nedávali to však na sobě znát a nic na nás nepřenášeli. Pro mě jsou právě oni těmi dalšími hrdiny českého tažení v Tokiu!
Zbytek sportu nesmí roztát!
Jak dostat děti ke sportu po nedávné minulosti? Jak je dokázat naučit milovat prostý pohyb víc než možnosti digitální doby? Právě to byl smysl téhle podivné olympiády a my všichni pro to dělali maximum.
Když jsem viděl stovky nadšených dětí ve sportovních parcích, které fungovaly zase skvěle, jak hledají a zkoušejí to, co by je mohlo nejvíce bavit, uvědomil jsem si, že to celé mělo právě tenhle smysl. Na myšlenku mě přivedl Péťa Lacina, trenér Lukáše Krpálka, který přesně to řekl poté v jednom rozhovoru.
Příběhy a vzory, které motivují své široké okolí k pohybu. Ke schopnosti přemoci se a jít ven se hýbat, i když bych si zrovna radši lehl na gauč a rozdělal chipsy. Nedávná minulost nám umožnila snadné výmluvy a dostatečné důvody k tomu zůstat doma. Nesmí se však z toho stát běžnost, nejenom u dětí.
Profesionální sport a samotná olympiáda jsou pouze vrcholkem sportovního ledovce a nějakým způsobem budou fungovat, ať už se nám to líbí či ne. Ten zbytek pod tím však nesmí nikdy roztát!
Témata:
blog, koronavirus, LOH Tokio 2021, Lukáš Rohan, Olympijské hry, sport, Praha, Lukáš Krpálek, Japonsko, Tokio, Sport na Heureka.cz
Související články
