Devalvace atletického evropského šampionátu
Do pekelného dobrodružství se pustila evropská atletická asociace EAA, když se rozhodla měsíc před olympiádou v Londýně uspořádat v Helsinkách mistrovství Evropy. Poprvé v historii se kontinentální šampionát koná v olympijském roce. Zvláštní experiment má pomoci evropskou atletiku zachránit. Je ale možné, že jí spíš uškodí.
Atletické mistrovství Evropy má silnou tradici, poprvé se konalo už v roce 1934, tedy téměř půlstoletí před premiérovým světovým šampionátem.
V posledních letech jsou však atleti v bojích proti Američanům a Afričanům stále méně konkurenceschopní a s medailemi z vrcholných akcí ubývá i státní podpory a atraktivity pro sponzory.
Proto se funkcionáři rozhodli osvědčenou čtyřletou periodu zkrátit na dva roky a z atletického mistrovství Evropy udělat divný paskvil.
Od samého počátku šlo o velmi neortodoxní nápad. Rozhodnutí uspořádat kontinentální šampionát v olympijské sezoně bylo logicky spojené s rizikem, že některé hvězdy před cestou do Helsinek upřednostní klidnou přípravu na olympiádu. A skutečně se tak stalo.
Mistrovství Evropy zcela vypustil první ruský sled, který by jinak medaile jistě počítal na nůše. Chybí například tyčkařka Jelena Isinbajevová, výškař Ivan Uchov, oštěpařka Maria Abakumovová nebo překážkářka Natalia Anťuchová. Také největší česká hvězda, oštěpařka Barbora Špotáková, šampionát vynechává.
Velmi prořídlá konkurence se sešla také v obou vícebojích. Kdo ví, možná je to reakce na neuvěřitelný původní návrh, podle kterého měly mužský desetiboj a ženský sedmiboj v programu chybět. Na šampionátu se ale i tak nebude závodit v chůzi a maratonu. Nepatří snad tyhle disciplíny do atletiky?
Jistěže patří, i když chůze živoří na pokraji zájmu. Potom se tedy nabízí jediná pravdivá charakteristika: evropský šampionát je neúplný.
Velmi sporná je také odpověď na otázku, jaký obraz o úrovni evropské atletiky šampionát přinese. Atletika není tenis, kde můžou gladiátoři hrát spolu skoro každý den. Kouzlo „královny sportu“ je v maximálních výkonech, které se na nejvyšší úrovni přibližují hranici lidských možností.
Tahle filozofie byla ale letošním mistrovství Evropy potlačena, protože vrchol sezony přijde až za měsíc v Londýně. Navíc měla evropská asociace potíže dostat šampionát v konkurenci s vrcholícím fotbalovým Eurem dostat šampionát do televizí.
Hvězdy buď nepřijely, nebo budou závodit z plného tréninku. Je to naprosto logické. Ti nejlepší se soustředí na olympiádu. Tam je čeká sláva a pozornost celého světa. Před Helsinkami zaznívají klasické věty: Beru tenhle závod jako každý jiný mítink.
A přesně tím se atletický evropský šampionát stal. Jen to v některých disciplínách není mítink v nejlepší možné konkurenci. Bude se snad moct Němka Christina Obergföllová cítit jako pravá šampionka, jestliže získá titul bez účasti Špotákové s Abakumovovou?
Na druhou stranu není pravda, že tituly z Helsinek nebudou mít hodnotu. Hodně hvězd na místě je. Přijede sprinterský král Christophe Lemaitre, mužský oštěp bude mít úroveň jako na olympiádě, podobné to bude na ženských překážkách. Budou to zajímavé závody na dobré úrovni. Šampionát jistě také umožní rozkvést mnoha hrdinům budoucnosti.
Nebude to ale mistrovství Evropy v pravém slova smyslu. Někteří šampioni nebudou šampiony ničím a nikým nezpochybnitelnými. Na kontinentu přibude atletů se zlatem v kapse, ten kov ale zároveň ztratí na hodnotě.
