Bejček Staněk se stal býkem. Na hraně zranění a naděje, držela ho Fibingerová
BLOG MARTINA HAŠKA | Další zlato pro českou atletiku! Příběh koulaře Tomáše Staňka dokazuje, jak tenká je hranice mezi životním úspěchem a neuchopitelnou křehkostí atletického těla. Tenhle zlatý borec celou kariéru balancuje na hraně hrozivých zranění a medailových nadějí. Přelomový úspěch mu unikal jako jojo, ale teď už ho konečně má. Říkají mu bejček. Teď je z něj býk, který drží českou atletiku.
Je jeden z mála českých atletů, kteří patří do světové špičky. Tomáš Staněk na ni má hlavu, vůli dřít i překonávat problémy. A že jich zažil.
„Urvalo se to na dvou místech. Byl jsem na rentgenu a doktorka mi říkala, že je to nahoře urvané i s kouskem kosti,“ líčil Staněk své mrazivé zranění z předolympijského jara 2016.
Ještě dva týdny před olympiádou ležel na kapačkách a v Riu pak vypadnul v kvalifikaci. A to už měl za sebou trapas na domácím HME v Praze, kde před natěšenou O2 arenou jako jeden z favoritů třikrát vypadl z kruhu.
Jenže to byly potíže rostoucí osobnosti. Tenkrát v Praze se teprve sžíval s technikou otočky, k níž začala světová koule jednoznačně směřovat. Staněk je ale učenlivý. Zorientoval se a šel nahoru. I díky vytrvalé podpoře legendární šampionky Heleny Fibingerové, která má české koulaře jako své děti, pomáhá jim finančně i radami.
Na HME 2017 v Bělehradě bral přelomové stříbro, v létě poprvé přehodil elitních 22 metrů a po třiceti letech překonal národní rekord Remigia Machury.
Z halového MS v Birminghamu 2018 i z halového ME 2019 v Glasgow vezl bronzy. I když svého osudového kouče Petra Stehlíka vyměnil za Jana Tylčeho. Před dvěma lety na světovém šampionátu v Dauhá ale osobně viděl, že opravdová elita české atletice utíká. Sám mohl jen sledovat, jak jeho soupeři bojují o medaile blízko hranice 23 metrů.
„Je vidět, že ta naše atletika jde trochu do kopru. Bára (Špotáková) dokázala neskutečné věci, není to stroj, nejde to navždycky,“ líčil Staněk v otevřené zpovědi o stavu české atletiky.
A sám šel příkladem. Vystoupil ze slepé uličky, opustil armádní centrum na Dukle a přilnul znovu ke svému bývalému kouči Petru Stehlíkovi, jenž zatím přešel do univerzitního USK. Svoji techniku z gruntu upravil, dřel, šel do toho. Tři týdny před halovým mistrovství Evropy se zranil, ale už věděl, co s tím. Udržel svou naději na hraně. A teď je z něho šampion.
