Doba temna pokračuje, krach dvacítky deptá jako nikdy předtím
Hokejový svět upaluje jinudy, určitý progres českého hokeje sice nejcitlivější radary zachycují, nicméně skutečná elita nespí a vypadá to, že rok od roku zvyšuje náskok nad pojetím a viděním hokeje v tuzemských podmínkách. Naprosto zasloužený krach národní dvacítky na šampionátu v Kanadě bolí o to víc, že takhle našvihaný kádr Česko dlouho nemělo a také dlouho nebude mít k dispozici. Zatímco ostatní velmoci přivezly zásobu mladších ročníků, staršími hráči nadupaný Varaďův soubor ani tak nezaujal. Ukázal hlavně zmar.
Zatímco jiné týmy myslely i na budoucnost a obehrávaly si zajímavé mladší talenty, Češi šli urputně za medailí a havarovali. Realizační tým nedokázal z mužstva vyždímat potenciál, potřebná symbióza nefungovala. Ale jen na trenérech kritika ležet nemůže. Sami hráči zpackali své úkoly, zůstali daleko za očekáváními, zatraceně daleko. Byli až příliš náchylní k hrubým chybám, k otrávenosti, bohužel i k lajdáckému řešení různých situací. Nejsou to už žádná děcka, tlak měli ustát lépe.
Doba temna tím pádem pokračuje, čekání na medaili se prodloužilo na neuvěřitelných a těžko přijatelných čtrnáct let. Naposledy dokázala urvat placku Hadamczikova parta v Grand Forks. Její členové jsou nyní hokejovými veterány…
Loňské čtvrté místo a hezký hokej se teď jeví jako vybočení z šedivé klasiky, vybočení z normálu, přitom to pod velením Filipa Pešána vypadalo na vymodlený výskok z bažin. Na nastartování nové epochy, v níž vystupují na povrch správně drzí a draví hráči, kteří jsou schopni nashromážděnou sebedůvěru vytřískat na ledě. To vše v energické a vyladěné atmosféře, jež dala zapomenout na někdejší dusna.
Letos logicky každý očekával útok na medaili. Aby ne, s Nečasem, Zadinou a Kautem na palubě. S hráči v majetnictví klubů NHL, velkými talenty. Výsledek dopadl žalostně, nemělo to vůbec šmrnc a šmak. Loňský sedmigólový kanonýr Zadina netrefil ani jednou cíl, z části také proto, že mu kouč nenašel vhodného centra, nepřipravil mu potřebný servis. Zadina je hráč, jenž k sobě potřebuje režiséra hry, o ostatní se postará. Aby si sám vytvářel možnosti a pak je i využíval, to přece není jeho styl.
Víc se žádalo od obou dalších es se zkušenostmi z dospělého nároďáku. Očekávané tahounství za celou dobu nepřišlo, taktéž vychvalovaný extraligový bek Galvas se topil. Zabolelo trpké poznání, že takových hráčů, které sami považujeme za rozdílové, ostatní týmy přivezly mraky, včetně Švýcarů, kteří mohou směle pomýšlet na medaili.
Být přísný je na místě. Celkově český tým nepředvedl nic, za čím by si mohl stát. Absolutorium putuje pouze k brankáři Lukáši Dostálovi, bez něj by byl i boj o čtvrtfinále těžkou písemkou. Chytal tak dobře, že by za pět let mohl dostat šanci v Kometě.
Defenziva a kombinační souhra mezi ní a ofenzivou připomínala návrat o řadu let zpět, rozehrávka akcí byla ukrutně komplikovaná, přímočarých moderních akcí bývalo poskrovnu, jak už bývá zvykem, dost často se končilo v koutech, což je pro český hokej typické a tenhle nešvar ne a ne zmizet. Samostatný a obrovský problém je samozřejmě střelba. Tam, kde jiní pálí z první a přesně, Češi ztratí drahocenné desetinky manévrováním s pukem, přípravou palby. Rychlí jako ostatní být umíme, jenže v tom kvapíku neumíme hrát nebezpečný hokej. Bohužel.
To byly bolesti týmu, jemuž se hodně věřilo.
Nyní je na řadě vedení Českého hokeje, aby se k propadáku postavilo čelem. Své fanoušky a zároveň klienty, kteří tento sport pomáhají živit, musí seznámit s analýzou, s pitvou šedivého vystoupení, nabídnout nápravné kroky, představit strategii, jíž by se dalo věřit jako vizi, která zacloumá s obdobím temna.
