Mí Češi mi nerozumějí. Proč už Jágrovi neleží všichni u nohou a zní kritika?
S naší domovinou se cosi děje, časy se mění. Jak se to pozná? Podívejte se na Jaromíra Jágra. Náš Jarda, božský Jarda, fenomenální, úžasný Jágr. Platilo to léta letoucí a mělo platit dál minimálně do doby, než se naposledy zuje z bruslí. Tedy za dva, tři roky. Co se stalo, že národ, jenž osmašedesátce po tři dekády ležel u nohou, ztrácí ostych pranýřovat ji, připravuje transparenty proti ní a z tribun stadionů se snáší i pískot, tedy zvuk pro uši hokejové legendy dříve zcela nemyslitelný?
Že by výpad několika notorických křiklounů z internetových diskuzí, nadávajících na všechno, k nimž se přidají ostatní a ti nakazí další? Nemyslím. Pojďme rozšifrovat, proč se značka JJ68 dostává do řečí a co už i její letité fanoušky dráždí. A proč posvátná postava vidí hokej úplně jinak než donedávna.
Když se loni na jaře Jaromír Jágr ocitl v letadle do Číny na palubě s prezidentem Zemanem, mnozí zpozorněli.
Jarda na oficiální státní návštěvě přísně komunistické země?
Ten Jarda, který si jako malý kluk strčil do žákovské fotku Ronalda Reagana, za což mu později tleskala téměř celá Amerika?
Ten Jarda, co si na dres nechal našít šestku s osmičkou, aby nenechal zapomenout na odporné bolševické činy, jež zasáhly i jeho rodinu?
Někdo pozvedl obočí, leckdo pocítil zklamání, jiní upadli do šoku. Desetimilionový dav obdivovatelů prořídl, lidé z odlivu mu připomínali i styky s premiérem Andrejem Babišem.
To všechno ale byl odvar proti tomu, co přišlo koncem roku.
