Pamatuji si dobře jeho tvář ze soustředění reprezentace v Havlíčkově Brodu léta páně 2000... Lehce ostýchavý a poďobaný mladíček Martin Erat, v roli bojovníka a podpory hráčů jako byli Pavel Brendl, Radim Vrbata nebo Tomáš Plekanec. Mladí junáci se sešli před mistrovstvím světa do dvaceti let, na kterém Erat podle expertů neměl extra zářit. Měl bojovat, jezdit po zadku, sežrat každý puk, když by na to přišlo, nosit vodu, zastat černou práci. Góly a věhlas se přisuzovaly jiným. Erat pochopil svoji roli, vzal těžkou lopotu za svou a... A stal se prvotřídní hokejovou hvězdou. Najednou je po všem. Uteklo to jako voda.
Máte hokejisty, kteří odejdou do penze, a žere je, že nedosáhli na blyštivé pocty, na medaile, na lepší peníze a živobytí. Toho tísnivého pocitu se nemohou zbavit.
Když vstupoval Martin Erat do profi branže, nemohl si být jistý ničím. Jen sám sebou. Ano, měl slušný talent, patřil mezi domácí špičku, ale kdovíjaká kariéra se třebíčskému rodákovi neprorokovala. Ošklivě řečeno, takových bažantů se po stadionech v tu dobu a všude možně po světě producírovaly mraky. Jenže docela rychle se ukázalo, že zdaleka ne každý vlastní takovou pracovní morálku. Tak silné chtění proměnit sny ve skutečnost.
Přesně tyhle aspekty Martina Erata oddělily od podobně disponovaných hokejistů. Mnozí z nich se dostali do ligových soutěží, málokdo se prodral do NHL. A když ano, tak spíš sporadicky. Na pár zápasů či desítek.
Buldok Martin Erat si svou zarputilostí, oddaností v kombinaci s fortelem a týmovým cítěním vydřel nejvyšší uznání a respekt napříč hokejovým světem. Velice rychle se naučil nesnášet porážky, obětovat všechno výhrám. Vycházelo to z něj, z jeho přirozenosti. Stal se z něj muž pro krizové chvíle, pro vedení jakékoli kabiny.
Samo sebou, že byl účastníkem i několika konfliktů. To s sebou přináší ta vlastnost, kdy vám není jedno, co se děje na ledě, co se děje s týmem, když nefunguje chemie či vztah mužstva s trenérem. Mnozí ostatní zůstávali nad věcí, v klidu, bezstarostní. On donekonečna přemýšlel, jak to všechno zvednout.
Z pozice novináře jste si kolikrát povzdechli, že až nepříjemně často nemívá sdělnou náladu. Nechápali jste, že nemá zájem prohodit pár slov - ne pro novináře, ale pro fanoušky. Chtělo to zatnout zuby a kousat fakt, že tohle se občas stává hráčům, které porážky dlouho žerou, zatímco jiní jsou rychle nad věcí a na cestě ze zimáku domů. I tohle dělá rozdíl mezi hráči, kteří trhnou jackpot a kteří ne.
Nemusíte nutně vyhrávat Stanley Cupy, zlaté olympijské medaile, abyste byli s kariérou vrchovatě spokojeni. Martin Erat je mistrem světa, dvojnásobným ligovým šampionem. Ale to hlavní sdělení je jiné a prosté.
Pro sebe a pro své parťáky nemohl udělat víc. Hokeji věnoval maximum, do všeho šel po hlavě. Na hranici sebeobětování, na hranici doživotní zdravotní újmy se bil za svůj tým.
Do sportovního důchodu odchází s naprosto čistým svědomím. Sáhl si na strop svých možností. Možná ještě o fous dál.
Nemůže být víc.
Díky, Špenáte.
Témata:
blog, Miroslav Horák, sport, Olympijské hry, hokej, Stanley Cup, NHL, Tomáš Plekanec, Martin Erat, Radim Vrbata, Havlíčkův Brod, Pavel Brendl, Mount Everest, Sport na Heureka.cz
Související články
