Pešán je znovu tygrem tuzemské scény, už neprodává sebe, ale tým
KOMENTÁŘ MIROSLAVA HORÁKA | Přemýšlím, kdy naposledy Filip Pešán prožil ryzí blaženost spojenou s hokejem. Podobnou té, v níž končil úterní otáčku s Olomoucí z manka 0:2 na 3:2. Musí tomu být pět let. Jo, fakt pět roků. Stalo se to v Brně, kde si Tygři v narvané aréně zajistili postup do extraligového finále. V něm pak nestačili na Třinec. Od té doby nic? Ne. Až teď.
S euforií roste sebevědomí a já mám neodvratný pocit, že se pomalu vracíme k verzi Pešán 2016 až 2019, kdy ambicemi napěchovaný kouč vyletěl až do pozice kouče národního týmu a roli svazového šéftrenéra. Kdy mu vyšlo prakticky všechno, na co sáhl. Až se jednoho dne ocitl na novinářském žebříčku uchazečů o post kouče NY Rangers. Byť ne vepředu. Možná však skutečně uvěřil pocitu, že je v českých poměrech jedinečný a vyvolený. O to tvrdší sesun na zem jej potkal. Bez jištění, střemhlav.
Po propadáku na olympiádě v Pekingu 2022, kde český tým neprolezl do čtvrtfinále, byl příběh rychlého vzestupu opatřen tlustou tečkou. Lepší volba, než počkat na dobrou nabídku z venku a uklidit se do ciziny, mu nezbyla. Využil švýcarské pobídky, ovšem koncem roku už znovu viděl z okna Ještěd, neboť vést tamní HC Ajoie má zhruba takovou budoucnost jako plavba Titanikem.
