Michalu Bílkovi se tenhle komentář nebude líbit, ale musí to být. Poslední výsledky a hlavně výkony české reprezentace ho definitivně usvědčují z toho, že jeho éra byla neúspěšná a její obhajoba mylná. Kdo chtěl od trenéra Bílka a jeho advokátů slyšet, proč se nedaří, zjistil, že chybí hráči. Ti vynikající byli, leč teď prý už nejsou. Omyl.
Závěr z dosavadního působení Pavla Vrby u prvního týmu země totiž jednoznačně zní: Jde to. Jde to navzdory tomu, že zlatá generace kolem Pavla Nedvěda skutečně chybí, že hráči nehrají ve špičkových evropských klubech a že základ týmu tvoří fotbalisté z průměrné domácí soutěže.
Deník Sport těší, že tu nemluví jako generál po zápase. S čistým svědomím může napsat: my to říkali vždycky. Prostě platí, že fotbal sice hrajou na hřišti hráči, ale tím nejdůležitějším v týmu je zcela jednoznačně trenér.
Vědí to i samotní reprezentanti. Ti Bílka nekritizují, protože k němu coby bývalému hvězdnému záložníkovi cítí přirozený respekt jako k úspěšnému člověku od jejich řemesla. Navíc i lidsky spolu fotbalisté a bývalý kouč vyšli. Ovšem když spustí na Vrbovu adresu, mezi řádky se dá poznat, že také oni staví Vrbu trenérsky výš.
O štěstí to není
Každý z nás si mohl v posledních měsících poslechnout tyto věty: „Trenér se soustředí na detail. Trenér je perfektně připravený. Jsou to dlouhé rozbory, ale nevadí nám.“
V překladu to znamená to, co řekl kapitán Tomáš Rosický, když mluvil o odlišnostech mezi posledními dvěma érami. „Jsme lépe takticky připraveni.“
A v tom to celé je. Právě dobře zvolená taktika a pečlivý rozbor soupeře dělá rozdíl, který rozhoduje. Ani o štěstí tu nemá být řeč. Byla by na místě, kdyby islandský vlastňák padl po ojedinělé české útočné akci.
Jenže průniková přihrávka na Plašila a jeho následná akce byly několikátým a vědomě opakovaným prvkem v české hře. Něčím, co Vrba chtěl hrát, protože si zanalyzoval, že jedině to na islandskou vojensky přesnou defenzivu může platit, a také tím, co Vrba dokázal ze svých svěřenců dostat. Ani jedno není samozřejmé.
Mimochodem, ač poraženi, jsou právě Islanďané vrcholným důkazem, že dobře připravený tým nepotřebuje hvězdy. Na to, aby šli do utkání z prvního místa ve skupině a Čechům nahnali až dost strachu, stačil výběr, do kterého se vejde i fotbalista třetí anglické soutěže.
Když hráč ví, co se po něm chce, a funguje to, je skoro vyhráno. Spolu s tím totiž přichází chuť do hry, přirozeně větší nasazení, pozitivní atmosféra, přízeň diváků, sebevědomá aktivní hra. A výsledky.
Dalším drobným důkazem, že to funguje, budiž také opakovaně bezproblémové zařazení hráčů z lavičky, naposledy Plašila a Pudila. Najednou tu vlastně řešíme, že se na některých pozicích objevuje přetlak. To jsou příjemné starosti.
Bylo by fajn, kdybychom si jednou provždy zapamatovali, že první je trenér, pak hráči. A že bývalí skvělí hráči nemusí zářit na lavičce. Stačí za sebe napsat tato jména: Dušan Uhrin, Jozef Chovanec, Karel Brückner, Petr Rada, Michal Bílek, Pavel Vrba.
Související články
