Video se připravuje ...
Slávistická palba pokračuje i na jaře, sparťanské klopýtání také. Pět gólů do jablonecké brány navýšilo rozdíl mezi vstřelenými góly červenobílých v tomto ligovém ročníku a těmi sparťanskými na 25. Dvěma trefami to pečetil ihned po návratu do Edenu Mick Van Buren, zatímco exslávista Jan Kuchta v rudém dresu nezáří ani po zimní pauze. Čím to? Stručná odpověď: Trpišovského fotbal je rychlý a založený na naučené týmové spolupráci, kdežto ten Briana Priskeho moc rychlosti a vědomé souhry zatím nepobral.
Teď to rozveďme. V moderním fotbale se hraje o čas. Dokonce už ani ne o vteřiny, ale o desetiny, setiny. Stačí na mžik zaváhat a uvolněný prostor pro nebezpečný úder se zavře. A naopak – stačí pozdě zařadit zpátečku a záhy se rozehrává ze středového kruhu.
Kdo chce být úspěšný, musí to nejen vědět, ale i se podle toho na hřišti chovat. To se musí nacvičovat a týmově ladit. Aby hráči a hra k sobě pasovali a aby všichni dopředu znali, co budou v dané herní situaci dělat a vytvořili si tím náskok před soupeřem.
Sparťané se na Hané těchto přikázání moderního fotbalu nedrželi. Hráli pomalu, většinou nekoordinovaně a málo přímočaře. Přitom věděli, že olomoucký tým je běhavý, dobře organizovaný a vyznávající presink. O to víc rozhodovala na trávníku rychlost ve všech formách.
Letenský způsob hry to nereflektoval, což si ukážeme na několika příkladech. První dva snímky symbolizují zmařené šance pro rychlý kontr.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
