Byla hodně příjemná změna vidět, jak na mistrovství světa dvacítek soupeři nejezdí českou obranou jako náklaďáky otevřenou bránou do pískovny. Bez urážky, ale tak to v minulých letech často bylo. Zápas s favoritem? Pár dobrých momentů a pak hrubky, kiksy, fauly z toho, jak Česko nestíhá a pak zkáza. Jenže nic nekončí. Jestli má přijít po 13 letech úspěch, tohle musí být jen začátek.
Výběr trenéra Filipa Pešána má v útoku výjimečné individuality, ale proti Rusku nespoléhal jenom na ně. Žádné, že puk dostanou Filip Chytil nebo Martin Nečas a ať se vytáhnou, chlapci, když se o nich tolik mluví. Vůbec. Jeden bránil za druhého, skoky do střel v podání Petra Kodýtka nebo Marka Zachara byly stejně důležité jako góly. Národní tým předvedl dobré hokejové schopnosti, ale taky vůli nechat si pro dobrý výsledek něco naložit. Ano, tohle je cesta. Jen se z ní nesmí uhnout ani o centimetr zpátky.
A taky je potřeba se vystříhat toho, co dvacítku v minulých letech na šampionátu trápilo. Totiž, že se proti nejlepším týmům dokázala vymáčknout, ale s těmi, kde nenajdete taková jména, to končilo pak špatně. Nejkřiklavější to bylo asi před čtyřmi lety, kdy Česko slavně porazilo Kanadu po nájezdech a pak slízlo porážku 0:3 od Německa, které se tak tak nakonec zachránilo. Bolavý příběh se odehrál i tři roky zpátky. Nejdřív výhra nad Ruskem ve skupině a pak čtvrtfinálový výplach od Slovenska.
Tady ale možná nastupuje role Miroslava Přerosta, asistenta trenéra Filipa Pešána. U obou akcí byl osobně přítomen jako hlavní trenér, zažil, když se mu tým složil proti outsiderům. Teď by v Buffalu před večerkou mohl vyprávět hráčům temné příběhy, jak se dá všechno, co vypadá růžově a voňavě lehce pohřbít. Vyděsit je, nahnat jim husí kůži.
Ne, vážně. Tohle nebylo jenom Přerostem, ať k němu můžete mít jakékoliv výhrady. Porážky se Švýcarskem a Dánskem odsoudili loňský výběr do čtvrtfinále s Kanadou, a to u kormidla už stál Jakub Petr. Pak je vám na nic, když s favoritem urputně bráníte, předvedete nejlepší výkon na turnaji, ale stejně prohrajete. Na pocity se časem zapomene, hlavní je výsledek. Prohra. A k ní vedly ztráty proti zemím, které Česko musí mít ambice vytrvale porážet a být před nimi.
Pokud po našich zimních stadionech bude znít, že Dánsko, Německo, Bělorusko, Norsko a Švýcarsko jdou nahoru, takže není slabých soupeřů, je to jen výmluva jak maskovat vlastní nedostatky, tedy že Česko nahoru nejde a šlape vodu. Občas vás samozřejmě zaskočí, v tom je síla sportu. Jenže je velká chyba systému, pokud z toho vznikne pravidlo. Nikdy nemůžete být vyklepaní jako ratlík, že už celá Evropa dovede, když jeden dozadu, překládat. Jak se posouvají oni, se musí hrnout nahoru i Česko. Stejné to má Kanada, stejné to má Švédsko. Vyvíjí se, nečeká, až je doběhnou projekty v ostatních zemích.
Až příští zápasy opravdu ukážou, jakou má současný český tým sílu. Zazářit jednou, to už totiž i předchozí dvacítky v minulosti zmákly. V opakování byl ten hlavní problém.
Bylo by hodně nešťastné si najednou myslet, že kvůli tomu, jak Česko porazilo Rusy, odjelo do Ameriky pro medaili. To by právě všechno mohlo skončit zase divnou pachutí a rozčarováním, jak je možné, že to najednou drhne se Švýcarskem nebo Běloruskem. Zápas s Ruskem není cíl, ale cesta. Návod, kudy pokračovat. Protože tenhle výkon mladé party byl hodně slibný.
Témata:
Česko, reprezentace, blog, Rusko, mistrovství světa, MS do 20 let, sport, hokej, Pavel Ryšavý, Filip Pešán, český národní tým, Sport na Heureka.cz
Související články
