Když před dvěma týdny fotbalová Chelsea oznámila, že její rozpočet poprvé od příchodu Romana Abramoviče nespadl během minulé sezony do mínusu, podobná novinka k tomuto anglickému klubu prostě nepasovala.
Za éry ruského miliardáře se v honbě za úspěchem na Stamford Bridge především zakázalo šetřit. Jinak bylo od roku 2004 dovoleno téměř všechno. Nakupovat hráče za přemrštěné ceny a propouštět trenéry při každém výsledkovém výkyvu.
Čerstvý vyhazov kouče Roberta di Mattea všem fanouškům zase připomněl, jak moc v Chelsea hodně rozhoduje momentální nálada Abramoviče, nikoliv dlouhodobý pohled do budoucnosti. Vždyť i Di Matteova role se za krátký čas často až neuvěřitelně měnila.
Nejdřív se povýšený asistent na jaře ocitl v pozici jakéhosi brigádníka, který to na lavičce doklepe do konce sezony. Po nečekaném triumfu v Lize mistrů se z něj rázem stal plnohodnotný kouč a na stole mu přistála smlouva na dva roky. A neuběhla ani půlka další sezony a už se na horské dráze zase svezl dolů.
Opravdu zvláštní houpačka za pár měsíců!
Fotbalová Chelsea patří od nepaměti k jižnímu Londýnu. Tradice zůstává pořád jednou z nejpodstatnějších součástí jejího bohatství. Ale impulsivní způsoby, jakými v klubu zachází se svými trenéry, se dnes spíš nachází někde na cestě mezi Moskvou a Sibiří.
Nikdo nepopírá, že Chelsea toho vyhrála za poslední roky hodně. Ovšem v porovnání s vynaloženými prostředky ze zdánlivě bezedné pokladnice ruského oligarchy je efektivita vynaložených prostředků zatraceně nízká.
Na uvolněné místo by klidně mohla přijít veličina kalibru Josepa Guardioly, který je zmiňovaný v médiích nejčastěji. I on však může skončit stejně náhle jako řada jiných slavných trenérů.
Jeden z dnešních komentářů na twitteru k tomu zní. „Guardiolu vyhodili z Chelsea, protože nevyhrál žádnou trofej od chvíle, kdy od rána začal být spojovaný s příchodem do klubu.“
Docela vtipné. Bohužel také poměrně výstižné.
