Služba vlasti Šilhavému sedí. Ustál útok na ego a spustil sexy plán
Když se v září 2018 sháněla náhrada za neúspěšného Karla Jarolíma, bylo největší předností Jaroslava Šilhavého, že byl momentálně bez práce a platový strop měl položený níže než jeho předchůdce. Důvěry moc neměl. Inaugurace kouče, který dovedl Liberec a Slavii k titulům, fanoušky z tehdejší rozsáhlé apatie nevyvedla. Jenže příchod nenápadného kormidelníka národní tým zcela změnil. A v českých reáliích, světe, div se, si získal i sympatie publika. Po dvou letech je třeba s uznáním konstatovat, že devětapadesátiletému kouči služba vlasti náramně sedla.
Má úspěchy. Mužstvo zachránil od potupného pádu do skupiny C Ligy národů, dostal tým na mistrovství Evropy a ve středu se reprezentace vyšvihla do elitní divize mladé mezinárodní soutěže.
Splněné cíle jsou jistě fajn. Metály ale patří do vitríny. Tam ať se na ně práší. Jsou pouhým rámem obrazu. Mnohem důležitější je obsah. To, co je na plátně. Tedy proces přerodu národního mužstva. A ten Šilhavý zvládl dokonale. Až natolik, že navzdory své umírněné a skromné povaze po vítězství nad Slovenskem pronesl, že „způsob hry, kterým se prezentujeme, zapadá do moderního fotbalu“.
Aby mohl s klidem na duši vyřknout sebevědomá slova, musel si udělat pořádek nejen v kádru, nýbrž i ve svých myšlenkách. Čili v přístupu ke hře. Když bylo někdejšímu výtečnému stoperovi v zimě roku 2017 odebráno právo působit na lavičce Slavie, jedním z hlavních motivů tehdejší změny byla nedostačující atraktivita projevu. Málo odvahy, moc nudy, příliš pasivity, zbytečná jednoduchost strategického plánu.
S podobnými výtkami se setkával i v úvodní fázi práce u reprezentace. Herní průšvih v Anglii, kdy Česko bylo nachytáno bůrem, ale zejména svléknuto donaha naprosto nedostatečným a málo promyšleným způsobem hry. Šilhavý dostal krutou lekci. Zjistil, že opatrnost vede do pekla. Že celková pasivita a hra na náhodu v ofenzivní zóně je jízdenkou na tobogán do zatracení.
Vedle toho fotbalový národ začal
