Je to jako být ve válce, v níž každou chvíli může přiletět šrapnel, který poboří pečlivě budované obranné postavení a nadělá paseku v jednotce. Jenže je potřeba vytrvat, i bez ohledu na to, jak velká je naděje na úspěch. V takové situaci se ocitl český fotbal kvůli úderům koronaviru.
Zpráva o nákaze hráče, která utnula soustředění Slavie a poslala mužstvo předběžně do karantény, je granátem takové síly. Přesto nemusí nutně způsobit očekávané následky – pokud se změní současný a neúnosný přístup nezohledňující sportovní specifika.
Hlavně by však měl rozhodovat celkový jednotný a jasný přístup zohledňující podmínky pro sport.
Byť se už při koronavirové pauze střetávali zastánci a odpůrci dohrání soutěže, myslím, že ligový fotbal neměl na výběr. Stejně jako jiné obory či odvětví se nemohl snažit pasivně přečkat nečekané turbulence, ale pokusit se udělat vše pro to, aby se zase rozjel. I kdyby tomu neodpovídaly konkrétní kroky, bylo potřeba tuhle vůli už jen manifestovat: Chceme hrát!
To, že se povedlo dojít tak daleko, že ukončení soutěže „zařídily“ až dva nedohrané zápasy baráže, lze vlastně považovat za velký úspěch. Restart byl zvládnutý slušně, je jedině dobře, že byl vyhlášen mistr a osobně bych se nebál uznat ani další umístění. Vždy pak záleží na disciplíně aktérů a dodržování bezpečnostních opatření i zásazích vyšší koronavirové moci. Před novou sezonou ne zrovna populární Ligová fotbalová asociace (LFA) přenastavila formát soutěže, přičemž šla v mnoha ohledech mnohem dál, než byla ochotna připustit před několika měsíci a v jiné situaci.
Ve zbytku minulé sezony při tom bylo evidentní, že další zprávou vysílanou za zdi stadionů byla tato: respektujeme opatření v boji proti koronaviru a chceme je dodržovat. S přesvědčením, že to politická reprezentace a výkvět tuzemské epidemiologie, jemuž do rukou spadla mimořádná moc ovlivňovat chod státu i dílčích sfér lidského života, bude reflektovat a ocení. Při striktním dodržení původních představ o sešněrování života v Česku by totiž trávníky musely zůstat ležet ladem. Bez dohod na speciálním režimu to nejde – a je to logické, pokud se pohybujeme v reálném životě, a nikoli ve světě strnulých paragrafů a vyhlášek.
Může být očekávání fotbalu, že bude pochopen, naplnit? Je to bez záruky. Jako celý sport naráží na to, že podmínky běžnějšího provozu jsou nepřehledné, proměnlivé. Politici přenechávají odpovědnost epidemiologům, co někde toleruje, jinde je nepřípustné, tentýž, či horší průběh epidemie je hodnocen a interpretován diametrálně odlišně než dříve. Hendikepem na straně sportů je zase to, že chybí společný postup i lídr, který by zastal roli silného „advokáta“ jeho zájmů.
Zásadní pro to, aby se fotbalová i kterákoli jiná sezona rozjela a v rámci možností důstojně probíhala, je shoda, že výskyt nákazy u jednotlivců znamená čtrnáctidenní karanténu jen pro ně, a nikoli pro celý tým. Popřípadě, že délka izolace může být po vzoru některých zemí kratší, například pětidenní. Vyžaduje to ovšem centrální „rozkaz“ či eufemisticky řečeno vodítko shora: jakkoli jsou verdikty v konkrétních případech v kompetenci šéfů krajských hygienických stanic.
Jiný postup bude mít na sport skutečně likvidační dopad, v první řadě sportovní, v další pochopitelně ekonomický. Proto je i v tomto směru úloha politiků nezastupitelná a nemohou se jí zříci. Fotbal a sport vůbec je o tom musí přesvědčit – stejně jako o své „pravdě“.
Show must go on. A není to špatně.
Související články
