Pelé = fotbal. Proto nad tuhle legendu při vší úctě k jiným není a nebude
BLOG ŠTĚPÁNA FILÍPKA | Snad to tak bylo napsané ve scénáři z pera toho nejvyššího, který blahosklonně toleruje, že se jeho jméno bere nadarmo a přenáší na fotbalové ikony tam dole. Jen pár dní poté, co Lionel Messi triumfem na mundialu v Kataru dopsal poslední klíčovou kapitolu svého velkého příběhu a pomyslně se postavil na roveň argentinskému bohu s ďáblem v těle (či spíše v hlavě) Diegu Maradonovi, završil své účinkování na pozemském hřišti Pelé. Ta smutná zpráva se bohužel očekávala každým dnem, ale když se roznesla světem, přesto nebyl zármutek z úmrtí brazilské legendy menší. Jako by už nemělo být nic jako dřív. Jako by skončily (krásné) staré fotbalové časy, jež se protáhly do nového tisíciletí.
Messiho story, muže v Maradonově stínu, se táhla celým mistrovstvím světa, byla největším tématem finále. A když se pointou vzrušujícího drama s Francií stalo vítězství malého velkého muže z Argentiny, byla to jedna ze vzácných příležitostí, kdy se zklamání poražených mísí s vědomím, že tu šlo o něco víc. Něco, co přesahuje jeden, byť mimořádný šampionát. Něco, co má přímo historické rozměry. V tu samou dobu však přicházely zvěsti o tom, jak z dvaaosmdesátiletého Pelého každým výdechem vyprchává život. Když jeho dcera Kely sdílela na Vánoce společný snímek z nemocničního lůžka a napsala k tomu „Ještě jedna společná noc“, z těch slov mrazilo nebo vhánělo slzy do očí.
Mezitím už proběhly ankety o nejlepšího fotbalistu všech dob, jež Messi inspiroval. Jeho největším soupeřem měl být Diego, ale já byl zvědav, jak si povede právě brazilský fenomén. A potěšilo mě, že nezřídka lépe než Maradona. Vždycky je to hra, těžko lze srovnávat fotbal a jeho hvězdy v různých epochách, ale právě Pelé pro mě byl a stále je jedničkou mezi všemi.
Nejen díky tomu, že třikrát vyhrál světový šampionát, což je neskutečný kousek. Nejen díky obdivuhodné technice a famózním gólům. Nejen zásluhou gentlemanského chování k soupeřům, včetně prvního českého držitele Zlatého míče Josefa Masopusta, či ke svým nástupcům. Sám naopak nikdy nezapomněl, jak Masopust na mistrovství světa 1962 v Chile viděl, že je zraněný a nechal ho odehrát míč, nešel s ním do souboje.
Pelé je králem především proto, že dalece přesahoval lajny obepínající fotbalové hřiště. I když na rozdíl od Messiho, Maradony a dalších nikdy nehrál v evropském klubu, během bohaté kariéry i po ní byl pro celou planetu personifikací fotbalu. Zosobněním tvrdé práce, kterou pro něj podstoupil, ale i bezpodmínečné lásky k němu. Brazilsky hravé radosti, toho základního prožitku, který by měl být s fotbalem nerozlučně spjatý. Tahle radost se odrážela v jeho typickém úsměvu, hovořil za něj stejně jako úžasné výkony a trefy.
O kdekom se říká, že byl či je ambasadorem fotbalu, ale o Pelém to platilo nikoli na sto, ale tisíc procent. Bohužel jsem to tváří v tvář mohl zažít jen jednou a krátce při jeho pražské návštěvě, kdy zrovna úplně o pozornost nestál, pravda. Přesto se s českými novináři v hotelové hale zastavil a vyhověl žádosti mluvit nejen portugalsky, ale i anglicky.
Jistě, minulost bývá krášlena romantickým oparem, takže se zdá, že za Pelého „to“ bylo prostě lepší. Jistěže realita bývá všednější, ale jestli dokáže jedno jméno vyvolat takový dojem, dokazuje to jeho sílu, která posledním zápasem o život nezmizí. Ohlasy ze všech koutů světa tomu nasvědčují.
Fotbal, to je totiž Pelé. A Pelé, to je přece fotbal.
