Vysoká hra Zdeňka Haníka: Trpišovský řekl DOST. Pojďme loupit dál! | iSport.cz
Zdeněk Haník
2. prosince 2019 • 13:11

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Trpišovský řekl DOST. Pojďme loupit dál!

TOP VIDEA
Slovácko - Plzeň: Povedený brejk zakončil Hellebrand, 2:1! Slovácko - Plzeň: Povedený brejk zakončil Hellebrand, 2:1!
Vrba po prohře v Plzni: Ztráta Kalvacha? Aspoň prostřídáme sestavu Vrba po prohře v Plzni: Ztráta Kalvacha? Aspoň prostřídáme sestavu
VŠECHNA VIDEA ZDE

Již poněkolikáté vás budu atakovat tématem protikladu sobeckého genu a nadosobního-týmového principu. Tato polarita je krásným, ale těžko uchopitelným tajemstvím týmových her. Ostatně v tom jsou krásné, a proto nás tolik vzrušují. Kolem týmových her se točím v těchto komentářích neustále, a právě končící rok znamenal zásadní průlom ve vleklé krizi, z níž se kolektivní sporty dlouho nemohly vymanit. Mám na mysli úspěch českého basketu na MS, postup fotbalového nároďáku na EURO a skvělé výkony fotbalové Slavie v Lize mistrů.



Dva týmové sporty v roce 2019 vyjely z průměru všeho ostatního. Přitom ono epicentrum, odkud se šíří blahodárný „killer instinkt“, se v obou případech zásadně liší. V prvním je oním ohniskem klíčová osoba – Tomáš Satoranský, ve druhém je epicentrem systém.

Je jasné, že za systémem vždy stojí jeho stvořitel, tedy trenér. Ale znáte to, trenér má někdy menší páky než klíčová osobnost na hřišti. Trenér není v šatně a proniká hůř než hráčský lídr do buněk systému, tedy pod kůži hráčů. Můj obdiv patří oběma modelům, ale především tomu, že je to jasný důkaz, jak se nikdy nedá říct, co je víc, zda osobnost, nebo tým. Jak kdy, jak kde? Za jakých okolností?

MODEL číslo 1: Říká se, že dějiny píší osobnosti. Tomáš Satoranský je rozhodně, psychologicky vzato, hraniční osobnost. Již jsem psal o tom, že výraz jeho očí vnímám jako herně šílený, v tom nejlepším slova smyslu. A oči jsou oknem do duše, prozrazují vše. Rád používám slovo náruživost, ale v tomto případě by to bylo málo. Bylo to totiž vedle jeho umu právě herní šílenství, které strhlo basketbalový nároďák k něčemu nebývalému. Jako rozehrávač byl architektem útoku a stratégem celé útočné činnosti mužstva. Na rozdíl od většiny spoluhráčů vnímá hru komplexně, podobně jako trenér. V jeho případě šlo o absolutní rozpuštění se ve hře a o zapomenutí vlastní osobnosti ve prospěch hry týmu.

MODEL číslo 2: Dlouhodobě budované systémy jsou schopny zkrotit individuality, obrousit a paradoxně umocnit jejich kvality, a ještě pozvednout jejich potenciál. To je model, který jsme viděli, ať už v provedení fotbalové Slavie, či nároďáku. Slavia se v Evropě ubezpečila, že na to má a že v nejtvrdší konkurenci může hrát. Trenér Trpišovský začíná být přesvědčený, že jsme schopni hrát presing, jsme schopni hrát ve vysokém postavení, jsme schopni soupeře uběhat, jsme schopni hrát pod tlakem. To je jeho vize a víra.

V dialogu, který jsme nachystali do úterního prosincového čísla měsíčníku COACH, říká Verner Lička: „Já pořád slyším: Nemáme na to hráče. A trenér Trpišovský dokázal, že máme. Přesvědčil prostředí v klubu a k tomu si vybral i hráče. Když třeba vyslovíme jména Coufal, Bořil, Souček. To byli až na Součka neznámí hráči, dokonce po nich v Česku nikdo zvlášť netoužil. A tihle hráči jsou schopni vyhrávat s Angličany osobní souboje. To vše jsou důkazy, že na to máme. A na tomhle to, podle mě, Jindra postavil,“ uzavírá Lička.

A já se pokusím to uzavřít za sebe. V roce 2019 jsme se možná definitivně probrali z dlouhého spánku sebeuspokojení a myšlenkové setrvačnosti závěru minulého století. Česká kotlina byla očarována novým větrem.

Po Nedvědovi, Jágrovi a Jíchovi se objevila hvězda světové velikosti v osobě Tomáše Satoranského. To už tady dlouho nebylo. A Jindřich Trpišovský a po něm Jaroslav Šilhavý si řekli DOST, a tak trochu ukradli bohům oheň tím, že začali hrát takový fotbal, jako se hraje všude okolo nás. Našli k tomu odvahu i prostředí. A pro všechny ostatní týmové sporty navrhuji: Pojďme loupit dál a už se nevracet do starých časů…

 
Články odjinud


Články odjinud