Vysoká hra Zdeňka Haníka: Sportovec roku? Mám jasno
Tento týden bude zvolen nejlepší český sportovec roku 2019 podle novinářů. V minulém čísle měsíčníku COACH hlasovali významní představitelé sportu, předsedové svazů i střešních organizací. Ani jsem se moc nedivil, kdo to u nich vyhrál. Já se k nim přidávám, abych hlasoval tentokrát pro harmonii. Co to znamená? Čtěte dál…
Písničkář Vladimír Merta mi jistě promine, když si dnes budu hrát s některými slovními obraty jeho písně Harmonie. Nenapadá mě lepší symbol pro toho, komu bych já dal letos hlas v anketě o sportovce roku.
Harmonie – píseň beze slov, slova bez melodie, zpívá… Neumím poetičtěji, ale zároveň výstižněji pojmenovat, co jsem zažil letos ve hře basketbalového nároďáku na mistrovství světa, a především jejího hlavního hybatele.
Začínám tradičně u odvěké polarity sobeckého genu a podřízenosti nadosobnímu principu. Je vzrušujícím a nepolapitelným tajemstvím týmových her. Zarputile a opakovaně na těchto stránkách adoruji kombinační hru a její hlavní nástroj – NAHRÁVKU.
A dnešní moje glosa je oslavou mistra nahrávky, „knížete souhry“ Tomáše Satoranského. Přihrávka je maltou stavby hry a druhem neverbální komunikace par excellence.
Přihrávka je rychlejší než jakákoliv jiná akce ve hře. To už jsem zde kdysi psal. Ale já v paní přihrávce vidím ještě něco víc. Je výrazem ochoty sladit vzájemně egoistické tendence. S každou přihrávkou letí ke spoluhráči i pocit. A kombinační hra, která je na přihrávce založená, znamená harmonii. „Harmonie je šťáva vymačkaná z andělů porozumění,“ zpívá Merta. To sedí.
I Satoranského přihrávky jsou víc než činnosti. Jsou to sdílené pocity, je to styl, druh umění, harmonie, která letos v létě uhranula celý český národ. No, a je tady volba. Jsou tu mistři světa Lukáš Krpálek a Martina Sáblíková. Co je proti tomu šesté místo na mistrovství světa a ještě kolektivní, by mi asi někdo mohl úspěšně oponovat.
A hned se ptám: Co by se muselo stát, aby se hráč týmu kolektivní hry mohl stát sportovcem roku? Museli bychom být mistři světa? A stačilo by to vůbec? Nebo by musel někdo vyhrát NHL nebo NBA či Ligu mistrů ve fotbale? A pak by přišla další otázka: Jakou roli hraje jedinec v úspěšném týmu? Prostě je to všechno velmi relativní.
A tak nevím, asi to nakonec nedopadne, jak si to zde maluji. Zda budou novináři při hlasování odvážní a kreativní. Ale já mám jasno. Zvedám ruku pro toho, kdo způsobil nadosobní magii, pro architekta útoku a stratéga celé útočné činnosti českého basketbalového nároďáku. To on byl základním kamenem velkých vítězství.
Jistě nedělal výsledky sám, ostatně nejde jen o ně, on rozhýbal masu lidí kolem sebe. A právě v tom mi jeho počínání nejvíc imponovalo, v tom vyšším – nadsportovním rozměru. Proto do své volby promítám nejen sportovní výsledek, ale i člověčenskou dimenzi. On pohnul světem kolem sebe v tom nejdojemnějším slova smyslu.
Smekám před Sáblíkovou i Krpálkem, pro které hlasovali sami sportovci. Barbora Strýcová překonala sama sebe a je světovou jedničkou v deblu a semifinalistkou Wimbledonu. Ale já zvedám ruku pro harmonii, vyšší formu bytí, kterou vyloudil loudil na instrument zvaný český nároďák hlavní sólista představení Tomáš Satoranský. On je pro o mě sportovcem roku 2019.
