Tak tohle je tedy výzva! Český hokejový tým se na olympiádě v Soči ocitl v nesnázích. Velkých nesnázích... Po třech zápasech má dvě porážky a teď bude s hrůzou sledovat, kdo na něj v osmifinále vyjde... Výchozí pozici nemá strašidelnou, ale ani růžovou, v úvahu za určitých okolností mohou připadat i věhlasní soupeři. Žádné béčko. I s tím je třeba počítat.
Teď už není prostor na výpadek. Jedna prohra a konec. Sportovní slzy. A rychlý přesun zpátky domů po čtyřech zápasech. Ale pořád je čas. Takže pryč s těmito myšlenkami. Ještě se to může spravit. Ale hlavně je třeba spravit českou hru.
Národní tým prohrál se Švýcary na velkých akcích třikrát (!) v řadě. Dvakrát na posledním šampionátu, tentokrát zase. A je to pořád stejné. Trenéru Aloisi Hadamczikovi se prostě nepodařilo na ně nic vymyslet. Už předtím se říkalo: chybí důraz před brankou! Vždyť se hraje pořád v rozích! Proč nikdo nejde do mely v brankovišti?
A zase. A zase. Pořád dokola. Jistě, šance český tým měl. A super šance. Ale nejde to svádět jenom na štěstí. Jisté je, že pokud se tohle nezmění, ani v osmifinále není moc šancí na úspěch. Je zarážející, že kouč ani napotřetí za sebou nedokázal do hráčů napumpovat to, co by na protivného soupeře platilo.
Což je špatně. Tedy pokud platí, že Češi chtějí mít ambici se v hokejové hierarchii pasovat stále o něco výš než Švýcaři. Ti hrají skvěle do obrany. To je pravda, to je třeba ocenit. Ale není možné se spokojit pouze s tímto konstatováním. Ve sportu se každý přece chce zlepšovat. I když respektuje sílu soupeře, musí vykoumat, jak ho porazit.
Ještě není konec. Naděje žije. Osmifinále se dá zvládnout. A nakonec vylétnout až k medaili. Ale chce to rychlou nápravu. Třeba týmu pomůže i to, že mu osud přihraje schůdného soupeře. Takže šance pořád žije. Snad bude žít i po dalším utkání...
Český tým na to určitě má. Teď jde o to ukázat to na ledě. Stejně jako vykoumat lepší přesilovky.
