Deník fotoreportérky, den šestý: Jedna hloupá chyba a bylo po náladě

Buď jedu na nějaký úsporný režim a mé tělo to nějak extra nepotřebuje, a nebo jsem orchidej a žiju ze vzduchu. (úsměv) No, ale co jsem dneska dělala… Byl to zase fičák jako hrom. Ráno jsem si přispala a vstávala jsem nějak kolem půl osmé. Zašla jsem si na snídani, abych se mohla vydat na střelnici.

Ujel mi bus z MPC, tak jsem bohužel přijela ve chvíli, když naše Adéla Bruns dostřílela. Proste pech! Klasika. Do finále se probojovala, ale já už zase musela na vodáky. (úsměv) Asi se dvěma přestupy jsem se dostala na kanál, tentokrát včas.  Už už jsem si myslela, ze klapne zlato u deblistu, ale taková smůla co kluky potkala....ach jo. Fakt mě to mrzelo.

 Já mam pro ty vodáky nějakou slabost. Po chvilce to nevyšlo ani na druhy pokus Kačce Kudějové. Ne, že bych byla rada, to ne, naopak, ale mělo to dvě výhody. Za prvé jsem se tam opět nemusela hádat s tím panem photomanagerem, protože nám řekli, že na medailový ceremoniál se dostanou jen příslušníci země, která má zlato a za druhé byla šance, že stihneme, boj o medaile Lukáše Krpálka, jehož zápasy jsme po očku online sledovali už od rána. Jen co dojela naše závodnice, zjistili jsme, že to na medaili není, sbalili jsme se mastili na bus.

Ten nám jel hned. Ještě jsme dobíhali, štěstí. V buse jsme na rychlo upravili a poslali fotky do redakce, dojeli do MCP, prošli RTG kontrolou  a opět nasedli na bus, který nás měl odvézt do haly na judo.

To sice udělal, ale vůbec jsme nevěděli, kam máme jít. Čas ubíhal…Když jsme se ptali dobrovolníků, tak na nás buď mluvili portugalsky, a nebo nám ukazovali rovně, ať už to bylo kamkoliv. (úsměv) Tak jsem to tam 10 minut obcházeli ověšeni foťákama, až jsme se tam nakonec dostali. Do teď nevím, kudy. Zrovna ale probíhal zápas a nepustili nás na místo.

Nešťastný moment

Koukáme a vidíme, že se zrovna pere Lukáš Krpálek. A sakra. „Final?“ „Yes, final“, řekla paní, co hlídala u vchodu. Takže průšvih. Lukáš zrovna vyhrál a radoval se „Ooo, semifinále“, pravila se paní. Ufff! Stihli jsme to a máme medaili, paráda (úsměv). Takže někde

 Takže někde najít volná fotomísta. Nejlépe tam, kam se Lukáš bude případně radovat. Takže za trenéra. Kdo se koukal, viděl mě v tv, a klaplo to. Lukáš to zvládnul a skvěle se radoval. To mám. Ale něco mě strašně štve. Ba ne, sere...pardon. Nemám fotku Lukáše, v pozadí s ležícím poraženým soupeřem, protože si mi tam stoupnul kameraman a strašně mě to štve.

Měla jsem bývala jít kousek doleva, kde bylo místo na to si kleknout a tam by to asi bylo v pohodě. Jsem blbá, no. (Mrzí mě to, až jsem z toho upadala do deprese, jako že neumím fotit, neměla jsem sem jezdit atd. Jeden pitomý okamžik, který jsem měla udělat trochu jinak. Byla to prostě smůla. Konec mohl proběhnout jinak a mohl jsem mít super fotku.

Ale prostě nemám tu, co bych chtěla, takže z tohoto pohledu jsem zklamaná. Nakonec mě ta deprese ale přešla. Za prvé jsem si uvědomila, že bylo prostě štěstí, že jsem to nakonec stihla a všechny ostatní fotky mám, za druhé jsem si vzpomněla na kluky deblkanoisty, kteří udělali taky jednu jedinou pitomou chybičku, měli smůlu a jejich medailová naděje skončila a říkala jsem si, že se musí cítit ještě hůř než já.

Ale hlavně, večer mi spravil náladu. Je tradicí, že se pro vítěze medaile v Českém domě uskuteční takové přivítání a oslava. Sportovci v čele s Lukášem to parádně rozjeli. Po samotné oficiální akci bylo v plánu neformální setkání s novináři. Bylo to skvělý. Lukáš je skvělý.

Atmosféra byla skvělá. Prostě zážitek. Lukáš tam s námi seděl, povídal, jedl přitom velikánskou mísu masa, o kterou se s námi se všemi podělil - jeden z mých TOP zážitků. A to nemluvím o tom, že mě celý ten příběh, který Lukáš a jeho vítězství napsal dojalo (asi u jsem nějak na měkko. (úsměv)

Když Lukáš odešel do televize a přišel jeho trenér, svěřil nám, že Lukáš prý celý den poslouchal tuhle písničku.



A ta je naprosto geniální. (úsměv) Takže nemůžu mít špatnou náladu a budu si ji pouštět vždycky, když nebudu umět fotit, budu s focením končit, když mi to omylem zaostří jinam a nebo když se mi zvedne kameraman a já tam budu mít jeho hlavu.

Protože, kdyby bylo všechno hned a všechno dokonalý, vůbec by mě to nebavilo.
Takže dobré ráno, já si jdu na chvíli dáchnout.

Jo a už jsem doma. Museli jsme zavolat kolegům, ti sešli na recepci, předali recepčního našemu řidiči taxíku, aby mu vysvětlil cestu, jinak bychom tam stáli ještě teď (úsměv)