V klimatizovaném pokojíčku na ploše Chalífova stadionu se oštěpař Jakub Vadlejch v kvalifikaci mistrovství svět zpotil. Ale jenom proto, že se kvůli všudypřítomným fukarům pořádně přioblékl. Postup do nedělního finále si v klidu pohlídal druhým hodem 84,31 metru. „Mrznou mi kolena. Jak jsem zpocený, zima se nabaluje,“ stěžoval si s mokrým obličejem. Ale s úsměvem.
To jste se tak bál zimy?
„Mám rád teplo. Většinou, když se nepotím, je něco špatně. Když se potím, cítím, že to tělo pracuje a jede.“
Jak jste byl spokojený s kvalifikací?
„V rozhazování jsem dlouho takhle špatně neházel. V našem žargonu bych řekl, že levá noha mi přicházela asi o půl vteřiny pomaleji než bych chtěl. Opravdu jsem na ty hody napadával, vysazoval zadek, takže technicky špatně. V závodě jsem vypnul, nasadil tunel a snažil jsem se z toho vymanit, naštěstí se povedlo.“
Jaký byl rozdíl mezi prvním a druhým postupovým pokusem?
„Byl trochu technicky lepší a trefil jsem ho, tak doletěl na čáru, co bylo třeba.“
Co říkáte na velehod obhájce titulu Johannese Vettera, který přehodil 89 metrů?
„Vůbec nic. Už v rozhazování hodil strašně daleko, v Londýně měl 91… Normálka. Jsem hrozně rád, že házel dneska dobře, protože většinou nehází dva dny po sobě dobře. Doufal jsem, že hodí třeba 93, protože by nikdy druhý den nedokázal hodit stejně. Navíc se i rozhazoval v tom vedru na rozcvičováku, to jsem byl taky rád, protože já jsem nehodil jediný hod tam, až tady. Takže myslím, že bude potřeba dost a já taky budu potřebovat přidat dost, aby si mě vůbec všimli.“
Kolik?
„87, 88, to už je taková všímací vzdálenost…“ (úsměv)
Pokud možno v prvních třech hodech?
„Pokud možno v prvních dvou pokusech. Pořád je to vzdálenost, na kterou se dá odpovědět, ale všimnou si jí.“
Říkáte odpovědět… Může hrát roli psychika, schopnost reagovat?
„Může, to každopádně. Ale hlavně si myslím, že bude rozhodovat, že je to dva dny po sobě. Dva dny po sobě v takovémhle vedru, protože na rozcvičováku se hází ve venkovní teplotě, těla to musí zákonitě cítit.“
Mimochodem, jakou máte bilanci v závodech, které následovaly ihned po kvalifikaci?
(smích) „To bylo v Berlíně a v Amsterdamu, nepřipomínal bych to (deváté a osmé místo na ME – pozn. red.). Oba závody mi těžce nevyšly. Ale loni jsem byl vyprášený úplně. Zpětně jsem zjistil, že jsem na to v Berlíně opravdu fyzicky neměl. Amsterdam, tam jsem ještě neměl takové zkušenosti. V kvalifikaci jsem byl druhý a ve finále, nevím, jestli jsem se zalekl, že kluci nehážou nic… Ale naladil jsem se na jejich vlnu a nic nehodil.“
Teď tedy trvá optimistická nálada, s níž jste přilétal?
„Jelikož jsem viděl ten první hod, kdy jsem si dal oštěpem skoro na záda a letělo to skoro na 82, tak jsem věděl, že těch 84 musím hodit, i kdybych tam lehnul na zem. Nemyslím, že to je jen teďka, ale celkově člověk nasbírá za ty roky zkušenosti. Takže vím, že rozhazování není vůbec důležité, jen ta pohoda hlavy a do toho se s tím jde a pak se většinou něco vyškrábne. A ta je.“
Pořád na pohodě hlavy spolupracujete s psycholožkou Zdeňkou Sládečkovou?
„Pořád. To je moje druhá hlava. I dneska jsme si sedli, pořád jsme v kontaktu. Sedli jsme si přes kameru.“
Kolem právě prochází Vetter, ten je asi taky sebevědomý, co?
„On je v pohodě. Známe se tak dlouho, že nejsme typy, kteří by se před sebou prsili.“
Související články
