Čtvrtá? To ne! Hvězdička Malíková o bronzu, dredech i Kratochvílové
Sportovec není kapela, aby vyhrával pořád, tvrdí Barbora Malíková. A taky že ve velké atletice hraje čím dál větší roli hlava. Zázračná běžkyně ověnčená dorosteneckými tituly mistryně světa i Evropy má hlavu nastavenou skvěle, vyhrává většinou mezi mnohem staršími soupeřkami. Právě tak si minulý víkend drtivým závěrem doběhla pro čtvrtkařský bronz na juniorském mistrovství Evropy ve Švédsku a překonala 38 let starý český rekord. Vypráví i o světovém rekordu Jarmily Kratochvílové, o tom, jak se musela naučit nepodléhat tlaku okolí, jak pomýšlí na umělecké povolání i o tom, jak jí život usnadňují dredy.
Jak se vám nejnovější medaile ve vaší sbírce líbí?
„Je strašně pěkná a originální. Není tak těžká, ale moc se mi líbí, jak to pojali. Je na ní zmínka, že šlo o čtyřstovku holek, to na těch předchozích nebylo.“
Bezprostředně po závodě jste tvrdila, že skoro nikdy nepláčete, ale tentokrát jste měla na krajíčku. To vás tak vzala medaile, nebo rekord?
„Já jsem zpočátku ani nevnímala, že jsem zaběhla nějaký rekord! Byla jsem šťastná, že jsem doběhla třetí. Vůbec jsem neočekávala, že by to takhle dobře mohlo jít, ve finále byly jen starší holky než já. Byla jsem outsider, tím spíš, že sezona nešla stoprocentně podle mých představ. Byla jsem zraněná… Nevěděla jsem, co můžu od sebe čekat. A vyšlo to líp, než jsem myslela.“
Taky jste si prý řekla: já přece nebudu čtvrtá! To je tak jednoduché se přesvědčit, abyste doběhla pro medaili?
„No, já mívám silnější závěry a i tady jsem měla strašně moc sil. Ale nevěděla jsem, jak to využít, neměla jsem naběháno tolik tempa, spíš rychlost byla dobrá, z toho jsem žila… a když do cíle zbývalo posledních šedesát metrů, napadlo mě: ty vole, já jsem čtvrtá. To fakt ne! Tohle mi dalo motivaci a sílu běžet ještě rychleji. A ono to vyšlo!
Kde se to v člověku vezme, že se dokáže takhle zmáčknout?
„Nevím. Možná právě tohle dělá atleta atletem.“
Vy jste navíc pořád trochu vpředu, už jako dorostenka jste vyhrávala mezi staršími. Máte i dospělý štafetový bronz z Evropských her. Dají se vůbec ty medaile nějak srovnat?
„Dost lidí se na to ptá, co je u mě na prvním místě. Ale já nějak nevím, jak to porovnat. Každý šampionát je jiný, každá sezona je jiná. Dřív jsem chodila víc přes vytrvalost, měla jsem méně rychlosti, byla jiná konkurence a taky jsem měla jinak postavenou hlavu.“
Ale přece jen, která z medailí vám nejvíc utkvěla v paměti?
„Pokud jde o emoce, určitě Keňa (MS do 17 let v Nairobi), to jsem pak brečela asi celej den. No a pak obhajoba zlata na mistrovství Evropy minulý rok. A pak bych asi zařadila tuhle medaili ze Švédska, protože byla druhá nejtěžší psychicky.“
A která byla ta vůbec nejtěžší?
„Loňská Evropa. Tehdy jsem se cítila pod opravdu velkým tlakem. Rok před tím jsem vyhrála dorostenecké mistrovství světa a vůbec jsem si nedokázala připustit, že atletiku nedělám pro lidi, ale hlavně pro sebe. Nedocházelo mi, že se mám soustředit jen na sebe.“
A teď už jste s tím srovnaná?
„Dřív jsem si říkala, tyjo, já musím vyhrát, lidi to chtějí. Když nevyhraju, bude to špatný, budou říkat, že jsem to nedala… Pořád mi dost vadí, že fanoušci berou všechno jako samozřejmost. Že když člověk jednou vyhraje, musí vítězit už pořád. Ale teď už jsem zjistila, že očekávání fanoušků mi akorát pomáhá jít dál. Sportovec přece není kapela, aby pořád vyhrával, ne?“
Jak se vám povedlo změnit přístup? Promluvila jste si o tom s někým?
„Uvědomila jsem si, že ve sportu nejde jen o to, kolik kdo naběhá, ale taky kolik do toho dá času, srdíčka, jak se sejde zdraví a všechno okolo. Došlo mi, že se nemůžu řídit tím, že někdo chce, abych vyhrávala. To já sama musím chtít podat co nejlepší výkon. A pak to třeba s ostatními oslavit.“
Zmínila jste zdraví. To vás před letošní sezonou trochu zradilo, že?
„Právě kvůli tomu to bylo letos těžký. Před Buenos Aires (loňská olympiáda dětí a mládeže, kde získala zlato) se mi ozvala záda a měla jsem pak asi měsíc výpadek. Chtěla jsem se rychle dát do kupy a k tomu jsem doháněla školu, té musím taky věnovat dost času. No a v únoru přišla natržená šlacha v levém zadním stehně. Z toho jsem se dostávala šest týdnů.“
To je pro atleta asi hodně nepříjemné zranění…
„Já sice moc odrazy a posilovnu nedělám, ale přece jen nějakou dynamiku, starty a kopečky v tréninku mám. A to s tou šlachou zpočátku vůbec nešlo. Museli jsme hodně omezovat. Člověk chce jít do rychlosti a ono se to zase ozve. Jen pomalu jsem se dostávala tam, kde jsem byla předtím. V trénincích se mi neběhalo zrovna lehce, necítila jsem, že fakt do toho můžu jít na sto procent. Nevěřila jsem si. A to je možná právě důvod, proč jsem ve finále na juniorské Evropě nezabrala dřív. Ale co, už se těším na další sezonu a doufám, že to bude lepší a lepší.“
Skvělé to bylo už teď, kromě zisku bronzu jste ve Švédsku časem 52,37 překonala 38 let starý český juniorský rekord Taťány Kocembové. Jak vnímáte, že tolik roků nikdo tak rychle neběhal?
„Po finále jsem si to vůbec neuvědomila, letělo mi hlavou jen to, že mám placku. Je to hustej pocit, že nikdo přede mnou tady tak rychlý nebyl, ale vím, že jsou tu i jiné holky, co se snaží a třeba to dotáhnou ještě dál než já. Taková Lada Vondrová se za poslední rok neskutečně vyšvihla. A já jsem ráda, aspoň mám s kým bojovat.“
Jste výjimečná tím, že vyhráváte mezi staršími. V patnácti jste byla mistryní světa do 17 let, teď máte bronz mezi devatenáctiletými. Asi to není jen fyzickými schopnostmi. Máte lepší hlavu než ostatní?
„Hodně lidí si právě myslí, že je to jen o fyzické stránce, ale já jsem přesvědčená, že tuhle sezonu jsem táhla hlavně hlavou. Měla jsem natrénovanou akorát rychlost a z toho běžet třeba osmistovku, to není úplně dobrý plán. Ale pokud to člověk dá psychicky, určitě z toho může něco vykřesat. Ve velké atletice hraje hlava čím dál větší roli.“
Když už mluvíte o osmistovce, i ta má jeden letitý bájný mezník, stále platný světový rekord Jarmily Kratochvílové z roku 1983 (1:53,28). Na něj někdy nemyslíte?
(směje se) „Tak to opravdu ne, z toho si dělám akorát srandu. Sice říkám, že všechno je jen v hlavě, ale tohle je nepřekonatelné. Neuvěřitelná záležitost.“
Kterou trať máte vůbec nejradši?
„Asi čtyřstovku. Ale hned na druhém místě mám dvoustovku. Taky se mi líbí dálka, ale to už moc dělat nebudu. Moje záda by mi asi nepoděkovala, kdybych je vystavovala ještě dalšímu tlaku. Dálku si nechávám spíš na lehčí tréninky, tam si zaskáču ráda.“
Na střední průmyslové škole studujete architekturu a pozemní stavitelství, to je asi dost náročný obor. Vidíte se v budoucnu jako architektka?
„Určitě chci jít na vysokou školu, ale spíš jsem uvažovala o designu interiéru, zahrad nebo něčem podobném. Prostě bych ráda něco víc umělecky pojatého než počítání a sepisování čísel. Ale uvidím, je to až za dva roky.“
Takže umělecká duše? To může být dobré na odreagování se od sportu…
„Od čtyř let jsem chodila na keramiku a dodnes někdy nechápu, co jsem byla schopná třeba ve třetí třídě vytvořit. Vždycky to bylo dobré odreagování, ale v poslední době tvořím hlavně výkresy do školy. A ty doháním o víkendech a svátcích.“
Odlišujete se také netradičním účesem, dredy. Není to pro sportovkyni nepraktické?
„Mám je od loňského března, odjakživa se mi líbily. Musím říct, že jsem se trochu bála, že s tím nebudu umět běhat. Ale teď si zase neumím představit, jak bych žila bez nich. Celkem mi to usnadnilo život.“
V čem?
„Třeba prostě hodím vlasy do gumičky a vydrží mi to celý trénink, nemusím si je utahovat po každé rovince. A když jde člověk uřícený po tréninku do města, obvykle ty vlasy nevypadají úplně v pohodě. Ale když máte dredy, na těch to není ani vidět, což je praktické. Taky při běhu nelezou tolik do obličeje, protože jsou těžší. No a hlavně – už to ke mně patří.“
