Šel do půl těla a ověsil se svými velkými medailemi. Uprostřed éry, v níž česká atletika obecně stále víc ztrácí na světovou konkurenci, je koulař Tomáš Staněk důkazem, že je možné s ní bojovat. I on si musel projít těžkou cestou. Překonal několik kritických momentů, spoustu zranění. Při jednom z nich se mu kus svalu utrhnul i s kostí. Po celoživotní tvrdé dřině se z něj stal český rekordman.
Překonal legendárního Remigia Machuru a jako první Čech zdolal hranici 22 metrů. Zjistil však, že bojuje proti největší konkurenci dějin světové koule. Než začal svou medailovou sbírku, poznal, jak kruté je být těsně pod stupni. A to vše kvůli momentům, kdy 7,26 kilogramu těžkou kouli, pouští do světa. „U nás je to, jak když má bouchnout bomba,“ vysvětluje Tomáš Staněk.
Jak z tohohle povídání vyjde najevo, do plavek se jen tak nesvlékne. Ale kvůli žádosti Sport Magazínu svou namakanou hruď ukázal. Neměl problém se předvést ve stylu slavného zápasníka Gustava Frištenského, který udivoval publikum před víc než stoletím. „Zase nejsem takovej stydlín,“ usmívá se Staněk.
Takže se vám ten nápad s medailemi líbil?
„Je to určitě zajímavější, než kdyby ležely na stole. Pro nějakou moji propagaci je to fajn nápad. Něco, co vystupuje z mainstreamu. Je to lehce nezvyklé. I když už to bylo u Phelpse, pana Frištenského, přijde mi to jako fajn nápad. Tím, že závodím už x let v nějakém dresu, převlékáme se na stadionech, zas s tím nemám takový problém. Kdybych byl asi v osmé třídě, nejspíš bych k tomu nesvolil.“
Proč?
„Ještě jsem neměl hmotu na těch správných místech. Měl jsem takovou tu dětskou obezitku, správnou, jak říká moje manželka. Ale myslím, že každý, kdo atletiku sleduje nebo viděl moje fotky, tak mě už asi viděl, jak vypadám. Nějaké extra překvapení to asi není.“
Jak to bylo na té základní škole?
„Já jsem byl takové to milované dítě, co má rádo jídlo. Což mám doteď, ale teď už naštěstí k tomu dostatečně pracuju fyzicky a už vím, jak co jíst, a tak dál. Zase se na mě pak svaly dobře nabalovaly, v tom jsem měl výhodu. Kdybych byl nějaký rachitik, asi bych kouli dělat nemohl.“
Míval jste tehdy kvůli nadváze problémy?
„Já jsem sportoval vždycky, ale tím, že jsem neměl úplně stravovací návyky… Nechci říct, že bych musel držet nějaké diety, to ne, do toho mě naši netlačili. Ale věděli, že jsem hodně pohybový. Brácha dělal sport, oba jsme chodili na sportovní základku na Barrandov. Sport nás vždycky bavil, na chalupě jsme lítali od rána do večera. Říkali si, že z toho vyrostu. Když brácha začal na Přípotoční dělat atletiku, začali jsme koukat na Golden League. Strašně se mi líbil disk, tak jsem začal s ním, a už jim asi bylo jasné, že budu mít nějaký řád a nebudu lítat s kopačákem po sídlišti. Což je samozřejmě pro dětský pohyb a návyky taky super, ale pak se začala postava trošku přetvářet.“
Asi skoro každý, kdo někdy držel v ruce atletickou kouli, dost těžko chápe, že se s ní dá vrhat tak daleko. Ale když se sejde energie a vložíte ji do povedeného pokusu, to musí být super. Dá se ten pocit popsat?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
