Vyžádat si v české basketbalové reprezentaci mluvit s Martinem Peterkou je dost ošidné. Tohle jméno totiž nosí nejen urostlý mladý reprezentant, ale i tiskový mluvčí celé federace. Dělí je pár let, i pár centimetrů, když ti dva ale vycestují na jakýkoliv duel do ciziny, není o vtipné historky nouze. „Jo, to je klasika. Na letišti si jdu odbavit tašku a paní se mě ptá: A vy jste ten senior nebo junior? A není to chyba? Už jsem si na to zvykl,“ usmívá se pivot, kterému se raději říká Mičego.

Stáváte se kvůli tomu častokrát terčem vtípků?
„Občas ano. Několikrát se mi i stalo, že mu někteří lidé chtěli napsat nějakou zprávu, ale ve chvíli, kdy měli číslo na nás oba, tak to poslali i mně. Takže jsem i v mailu našel třeba zápis schůze, která se stala na ČBF. Chvíli jsem na to koukal, než jsem si uvědomil, že to bylo spíš pro něj. Nebo když měl přiletět Blake Schilb, tak mě týmový manažer Michal Šob přidal do skupiny na Whatsappu, která zařizovala věci organizační ohledně pasů a tak. Načež, když jsem jim napsal, že jsem ten jiný Martin Peterka, začali se pochopitelně smát.“

Tomu se vůbec nedivím. O Martinu Peterkovi, tiskovém mluvčím, se ví, že pochází z Loun a basketbal stále hraje ve volném čase za Žižkov. Jak se ale dostal k basketu tenhle Martin Peterka – vy?
„Na základní škole jsem se snažil dělat tak nějak vše. Chodil jsem do školy, která měla specializaci na atletiku, jezdil jsem na nějaké závody, skákal do výšky, do dálky, vrhal jsem kouli, ale bavilo mě vše, basketbal nebo i fotbal. Rodiče však oba hráli basket, stejně jako brácha, takže první sport, na který mě vzali, byl basketbal. To se mi pak zalíbilo, takže jsem u něj zůstal.“

Byl tam tedy vzor v rodičích?
„Ano. Já si to moc nepamatuju, ale rodiče říkali, že když jsem byl malý, brali mě s sebou od malička na své zápasy. Určitě to ve mně nějak zůstalo. Mamka sice vyprávěla, že mě to tehdy nebavilo, že jsem tam spíš lezl po žebřinách a jednou se prý i musela nechat vystřídat, že jsem tam dělal blbosti, tak aby se o mě postarala, ale postupem času jsem tomu přišel na chuť. Pamatuji si, že jsem i v Pardubicích chodil utírat jako malý kluk podlahu na ligové zápasy.“

To je tedy teď najednou posun, že?
„Jo, je to tak. Pro mě to ale byla čest. Přišli a ptali se, kdo by měl zájem a já to bral. Nešlo o peníze, maximálně jsme v poločase dostali nějaký párek k jídlu, ale já se vždy přihlásil. Nebo když jsem pak byl větší, chodil jsem i obsluhovat tabuli. Bavilo mě to.“

O Lukovi Dončičovi se třeba říká, že když ho jako brečící batole přinesla jeho maminka na otcův trénink, jakmile slyšel míč mlátící o palubovku, přestal.
(směje se) „No, to zní divoce, ale možná to je pravda. Aby ne, že je teď tam, kde je. To já si k tomu musel sice dojít, ale rodiče mi hodně pomohli. A taky brácha, který také hraje.“

Sbírali jste spolu i jakékoliv další věci související s basketbalem? Kartičky třeba?
„Ty basketbalové ano, ale spíš šlo o hráče z NBA. Nebo jsme měli doma s bráchou v pokoji plakát Scottieho Pippena a hrozně to žrali. Byl tam i takový malý basketbalový koš, na který jsme si stříleli. Jenže jsme bydleli v paneláku a s tím byl docela problém. Jednou i přišla sousedka pod námi, že jí spadl strop, takže jsme museli přestat.“