Kladno, to je to město. Mohl jít ve stopách Jaromíra Jágra, odradily ho ovšem brzké ranní tréninky. S volejbalem zase skončil, když ho chtěli cpát na libero. „A basket mě stejně chytil nejvíc,“ přiznal Vojtěch Hruban, jenž vyrostl v klíčového střelce národního týmu. Když v dětství onemocněl mononukleózou, psal týmům NBA dopisy a hypnotizoval poštovní schránku, zda dorazí odpovědi. Za pár týdnů vyzve superhvězdy z téhle soutěže na MS.
Jsou to tak čtyři roky, co při jednom z rozhovorů zahlédl u novináře tričko s podobiznou paní Jechové z filmu Kulový blesk a u ní bublinu: Máte sklep? Vojtěch Hruban se hned chytil. „A mohl bych ho vidět?“ smál se. Začít s ním povídání o filmech je proto zcela logické. A není náhodou, že i jeho vášeň pro basketbal gradovala s jedním slavným snímkem.
Platí pořád, že jste v kabině vyhlášeným hláškařem?
„Možná ano, ale je těžké odhadnout, kdy co použít. Aby to mělo nějaký dopad, tak ti lidé musí film alespoň znát. Takže musíte vědět, kdy co použít. Kdybych něco hlásil a nikdo nevěděl, o co jde, budu naopak já za blbce. Mám ale výhodu, že pokud se někdo baví o nějakém filmu, tak v drtivé většině vím, o co jde. A těch hlášek je dost. Poslední, jež vydržela, byla od Jardy Bohačíka z Bobulí. Jak tam o Jiřím Langmajerovi říkají, že vyrostl, že je dospělý, a on náhle přiběhne s pěnou na hlavě a zařve: Jsem děda Mráz. To jsme v šatně poslouchali několik měsíců.“
Když si máte zvolit mezi starší komedií a některou novější?
„Je obrovský rozdíl, jaký humor se do těch filmů používá. Pak si člověk může vybrat, který má radši. Ten starší, jako je například v Kulovém blesku, je spíš prvoplánový, zatímco ty novější jsou zase třeba založené na satiře, temnějším humoru a konkrétnějších tématech. Já jsem asi pro ty starší. Je řada nových komedií, na které se rád podívám, ale už to není tak, že bych se u toho zasmál jako u humoru Cimrmanů, který je mi bližší.“
Ze starších filmů se právě dají víc tvořit i hlášky, že?
„Přesně, je to úderný jednoduchý humor, který ty filmy dělá speciálními, nesmrtelnými. Za posledních dvacet let není moc filmů, které by měly takový přesah jako Jáchyme, hoď ho do stroje, S tebou mě baví svět nebo Pelíšky. Na to koukáte rok co rok o Vánocích a stejně se zasmějete. A to ještě furt stejným scénám. Po roce 2010 ale nevidím nic, z čeho by se stala podobná klasika.“
Kolikrát jste jako basketbalista viděl ikonický Space Jam s Michaelem Jordanem?
„Tolikrát, že to snad ani nespočítám. Space Jam bylo pro mou generaci první věcí, kdy se člověk mohl potkat se světem NBA. Jasně, Bugse Bunnyho a Looney Toones jsme znali, ale NBA byla pro nás nedostižná. Internet nebyl, a pokud jo, tak nějaké vytáčené připojení a čekalo se věk, než jste se připojil. Zatímco Space Jam přišel ve chvíli, kdy NBA byla na vrcholu s Michaelem Jordanem a my po tom lačnili. Věděli jsme, že někdo takový existuje, ale neměli jsme materiály, takže dostat film, kde Jordan hraje basket a byli tam ještě ti animáci, to bylo skvělé. Ta VHS byla od neustálého pouštění pěkně ošoupaná.“
Nebylo to jako teď, kdy o výkonech Tomáše Satoranského víte hned do pár minut, že?
„Přesně! Bylo to právě v době, kdy jsem začal hrát basket. Když mi bylo jedenáct nebo tak, dostal jsem mononukleózu a musel strávit půl roku doma u televize. Takže abych se zabavil, tak mi někdo dospělý pomohl napsat dopis, který jsem rozeslal do patnácti týmů NBA, a došly mi od nich kartičky a samolepky.“
Opravdu?
„Jasně, stálo to tehdy bůhví kolik – dopis do USA, to byl docela ranec. Z patnácti týmů mi asi z dvanácti odepsali. Přišlo to právě skoro od všech kromě Chicaga Bulls.“
Kromě Michaela Jordana.
„Od ostatních mi ale došly dopisy, poděkování, samolepky nebo plakáty. A vím, že jsem to měl pak všude hrdě nalepené. Bylo i hezké každý den kontrolovat schránku, jestli přišel ještě nějaký dopis. Pro mě jako děcko, které basket žralo, ale mělo zpráv z druhé strany oceánu poskrovnu, to bylo něco mít najednou časopis z Atlanty. Sice jsem tomu nerozuměl, ale stačilo mi koukat na obrázky. Bylo to pěkné.“
Člověk si řekne, že vše zlé bylo pro něco dobré. Zrovna ve chvíli, kdy jste léčil mononukleózu, že?
„Tohle bylo samozřejmě nepříjemné. Ze začátku mi bylo špatně, a byť se to pak začalo v posledním období zlepšovat, výsledky jater stále nebyly tak dobré, abych mohl něco dělat. V tu chvíli však už bylo pro rodiče těžké mě udržet v klidu, bylo mi jedenáct! A já samozřejmě pořád něco dělal. Měl jsem malý koš, a když nikdo nebyl doma, hned jsem si na něj házel. Možná i toto období mě ještě víc nabilo, abych hrál basket. Nakonec mě po šesti měsících, co jsem byl doma, trenéři ukecali, abych jel na turnaj úplně bez tréninku. Pamatuju si, jak mě tehdy ještě vezli mezi zápasy na chvíli domů, abych si odpočinul. Ta chuť tehdy byla fakt enormní.“
Čím to, že jste na Kladně ulétl do basketbalu, a ne do hokeje jako Jaromír Jágr? Tehdy hrál za Pittsburgh Penguins a dělal reklamy na Bubble Tape…
„Jo, když mám hlad, utrhnu si větší kousek (směje se). Tohle bylo ale o štěstí. Mamku, která je vysoká, tehdy oslovil někde u obchoďáku kladenský trenér basketu… Viděl mě, jak tam běhám kolem auta, tak zda nechci zkusit jít hrát basketbal. A mě to chytlo. Dělal jsem i jiné sporty – hrál jsem volejbal, skákal do výšky… ale to mě nebavilo trénovat. A když mi pak u volejbalu řekli, že mohu jít trénovat za áčko, což bylo něco, protože Kladno bylo tehdy mistr ligy, ale bude ze mě libero, tak jsem měl jasno: Tak to díky, radši jdu hrát basket.“
Libero ne?
„Rozhodně ne. I když to někoho může bavit, tak mě tedy ne. Čili to za mě vlastně vyřešili trenéři. A co se týče hokeje, také jsem ho zkusil, jako asi každý kluk na Kladně… ale nesetkalo se to s úspěchem u mě ani u rodičů. Přece jen děti chodí na led první, což je v šest ráno. Doufám tedy, že ani mé děti nebudou chtít hrát hokej.“ (směje se)
Vše o MS v basketbalu 2019 čtěte ZDE>>>>
Rodiče sami dělali nějaký sport?
„Moc ne. Rekreačně ano, ale vrcholově se ani prosadit nezkoušeli. Doteď jsou ale větší sportovci než já. Často když za námi přijedou, už se ptají, zda pojedeme na kolo nebo na brusle, zatímco mně se moc nechce.“
Koho z nich byl tedy nápad napsat do Ameriky a NBA?
„To asi napadlo mě. Měl jsem doma takovou tu klasickou knížku o NBA, kde byl na přední stránce balon a Michael Jordan, který dává nějaký lay up. Načež každý klub měl svůj profil, jméno arény a adresu a mě tehdy napadlo, že bych tam mohl napsat. Sice jsem uměl prd anglicky, takže to za mě asi přeložil děda a někdo z rodičů to odnesl na poštu, ale od té chvíle už jsem jen čekal.“
Který plakát či materiál byl pro vás tím nejcennějším, když vám odepsalo dvanáct týmů?
„Já už předtím fandil Utah Jazz, ale je fakt, že i tehdy mě nadchli, když mi poslali nejen hezké fotky a plakáty, ale i dopis s poděkováním. Pamatuju si to jako teď, tu hlavičku nahoře… Ještě ho mám někde schovaný. Nebyl to takový ten strojově napsaný dopis, tady to někdo psal rukou, dal si s tím práci, zmiňoval se o České republice a tak. Od té doby jsem fanda Utah Jazz a stále je to tým, který bych označil za svůj nejoblíbenější.“
Kartičky jste pak také sbíral?
„Ano, Upper Deck v Česku byly, takže jsem jich měl dost. Byly ale vzácné, zatímco hokejových bylo víc. V jedné trafice na cestě do školy už ale věděli, že je sbírám, tak na mě vždy mávli, že dostali kartičky s NBA. Že jim přišla třeba obrovská krabice hokejových a tři paklíky basketových. No a pak mi i pomohl děda, který jednou jel za nějakým známým do Ameriky a přivezl mi celý balíček. Měl jsem jich asi pár stovek a ještě někde budou. Možná mezi nimi bude i Jura Welsch.“ (směje se)
Jaké to je vědět, že za pár měsíců stanete na MS proti týmu, který od mládí hltáte?
„Je to dost divný. Vůbec všechny ty rozhovory o USA. Myslím, že to vše nám dojde až ve chvíli, kdy se s nimi potkáme ve stejné hale a budou stát proti nám. Do té doby je to pro mě pořád nereálné. Před osmi lety jsem byl v reprezentaci, hrál minutu na zápas, proti Švýcarům, Kypru a najednou nás cesta zavedla až sem. To, že si ale můžeme zahrát s Američany, hodně zvedlo sázky na MS. Před rokem jsme mluvili o kvalifikační skupině, pak o postupu, pak že můžeme narazit na USA… A teď je to jisté. Ta doba celkem utekla rychle.“
Čili?
„Myslím, že pro naši generaci je to ještě speciálnější, protože jsme vyrůstali v době, kdy jsme na ně ještě nemohli moc koukat. To byl prostě Olymp, schovaný někde v mracích, kam jsme nedohlédli. Byla tu česká liga, možná Euroliga, ale NBA… to bylo něco neznámého. Pamatuji si, jak trenéři Kladna jednou dotáhli na soustředění kazety s prvními třemi tituly Bulls nebo NY Knicks… a my jak na to koukali s otevřenou pusou. Možnost hrát s takovými hráči je až nereálná a pro nás je to prostě o level víc. Současná generace to má jednodušší, že je už z obrazovek zná a může s nimi hrát třeba na play stationu a tak… Pro nás je to ale jiné.“
Můžete třeba najít zase inspiraci ve filmu. Co takové Nagano Tapes o hokejovém zlatu?
„Ano, to jsem také viděl a líbilo se mi to. To je jeden z těch momentů v historii, kdy si všichni Češi pamatují, kde v tu dobu byli a co dělali, takových chvil není moc. Mně tehdy bylo devět let a pamatuju si spoustu vlajek a euforie. Načež takový dobře natočený dokument vás do toho dovede vrátit a připomenout, jak to bylo pěkné.“
I vy budete přepisovat historii. Na mistrovství světa poprvé v samostatné historii.
„A pokud by to bylo tak, že uděláme takový úspěch, že o nás někdo natočí dokument, tak bychom byli šťastní, o tom žádná. (směje se). Doufám, že to bude, ne jako Nagano, ale že to bude akce, na kterou budou lidi rádi vzpomínat. Snad to bude pěkný mezník v českém basketu a začátek něčeho dalšího. A jestli tím dokážeme přivést alespoň pár děcek, aby hrála basketbal, tak by to stálo za to.“
Jak to vnímají rodiče, že po dopisech do USA se teď s tou velmocí utkáte?
„Nějak jsme se o tom zatím nebavili. Rodiče nicméně plánují do Číny jet, tak doufám, že jsou na mě pyšní, a předpokládám, mamka si popláče. Ta cesta byla dlouhá pro mě i pro ně a oni mou kariéru vždy podporovali. Tohle snad bude moment, kdy si řeknou, že to vození na tréninky a zápasy mělo smysl.“
A navíc co by nemělo zapadnout, že se do Číny pojede i v oblecích, které jste vy osobně navrhnul. Takže také tohle máte s americkými hvězdami podobné? Zálibu v módě?
„Musím říct, že mě to vždy bavilo. Ne že bych byl typ, který by koukal na přehlídky a tak, to už je blázinec a jiný svět, ale když si chci koupit oblek, podívám se, co se nosí. Rád zkouším i něco nového, a to, že chodíme na trénink v teplákách a mikině, je něco jiného, protože tady mě všichni znají. To s těmi obleky tudíž byla víceméně náhoda. Pavel Pumprla, kterému to řekli první, se ptal, jestli někdo nechce jet do Blažka, tak jsem řekl, že rád pojedu. Alespoň budu mít příležitost si vybrat nejen něco pro sebe, ale i pro ostatní. A zatím žádné negativní ohlasy nemám.“
Co tedy v konečném designu rozhodlo?
„Hlavním kritériem bylo, aby tam byly české barvy. Nějakým stylem měly figurovat modrá a červená. A když mi pak ukázali vzorek, řekl jsem jim, že se mi to líbí, že je to jiné než klasika. Původní návrh totiž byl, že trenéři budou mít oblek tmavě modrý a hráči světle modrý, lvíčka a červený kapesník. Jenže to by byla škoda. Ve chvíli, kdy pojedeme jako tým, by to vypadalo moc usedle. Zatímco když tam uděláme velkou červenou kostku, tak si to můžeme dovolit, protože nás tam bude dvanáct a bude to vypadat cool. Ano, bude sice problém to nosit někam jinam. Není to ideální model do opery, možná spíše na nějakou letní svatbu, ale pro tenhle účel to bude dobré. Nebude to nuda a nikdo nemá kila navíc, takže si to můžeme dovolit. Ta kostka je k tomu ideální.“
