Nippon! Stačila sezona a Japonsko ho chytilo za srdce. Až tak, že se i na tu další vrátí do přístavní Jokohamy, kde navléká dres místních Korzárů. Patrik Auda, jeden ze strůjců senzačního šestého místa basketbalové reprezentace na MS v Číně, by krásy ostrovní země rád ukázal i parťákům z národního týmu při olympiádě. O specifikách Japonska, jako vděčných fanoušcích či zákazu vstupu do posiloven a lázní pro potetované, dokáže poutavě vyprávět.
Má dva metry a šest centimetrů, inkoust zdobí jeho obě paže jak modré rukávy. Když jde v Jokohamě po městě, lidé se za ním otáčejí. I v japonské B-League byl nepřehlédnutelný – 15,6 bodu a 5,6 doskoku na zápas z něj dělalo druhého nejúdernějšího hráče klubu. Jen týmový úspěch se mu vyhnul, Korzáři skončili s bilancí 19:40 na šestnáctém místě z dvaceti.
Poslední sezony střídáte kluby po roce. Polsko, Itálie, Francie… Bylo rozhodnutí zůstat v Japonsku první volbou?
„Ano. Už od začátku i během sezony vše fungovalo, ať už šlo o věci z basketu, nebo mimo. V Jokohamě se mi hrozně líbilo, lidi mě tam přijali a starali se tam o mě velice dobře. Každopádně jsem chtěl zůstat v Japonsku, jen jsem nevěděl, zda ve stejném klubu, nebo jinde. Ale nakonec to dopadlo takhle. Byl jsem rád, že mi Jokohama dala šanci přijít do Japonska a chtěl jsem se jí za to dalším podpisem odvděčit a zůstat další rok.“
V čem na vás udělalo Japonsko největší dojem?
„Po basketbalové stránce mi jejich liga hodně sedla. Velký rozdíl je v tom, že každý tým může mít jen tři cizince, většinou jsou to podkošoví hráči. Týmy se snaží cizince využívat co nejvíc, hodně útoků je postavených na tom, že se využívají vysocí hráči. Pivoti často vytváří útok pro všechny ostatní. To mě hrozně bavilo. Třeba ve Francii, kde jsem hrál předloni, může mít každý tým až šest cizinců. Takže jste na hřišti se čtyřmi Američany a půl zápasu se nedostanete k balonu. To mě úplně nebavilo. Pro mě byl basket v Japonsku daleko větší zábava, líbilo se mi vytvářet pozice pro spoluhráče.“
Takže je z vás nový Sabonis?
(směje se) „Nevím, jestli úplně tak. Ale tenhle styl se mi vždycky líbil, když jsem v mládežnických kategoriích hrával ještě křídlo. Teď jsem dostal možnost to zase zkusit. I zázemí klubu bylo super. Cokoliv jsem potřeboval, to jsem dostal. Mentalita tamních lidí je jiná. Jsou hodně přátelští, zdvořilí, milí, pořád se snaží vyhovět. I mě jako cizince tam vzali velice pozitivně, nedívali se na mě skrz prsty. Spíš naopak. I s fanoušky jsme měli dobrý vztah. Funguje to jinak než v Evropě. V některých zemích se prohraje zápas a všichni se tváří, jak kdyby byl konec světa. V Japonsku za námi fanoušci stáli pořád, ať jsme vyhráli, nebo prohráli. Je to daleko lepší, než když jsem hrál v Itálii a kluci se pomalu po zápase báli vyjít, aby se jim něco nestalo.“
PATRIK AUDA |
|
Narozen: 29. srpna 1989 (31) v Ivančicích Pozice: pivot Výška/Váha: 206 cm/107 kg Kariéra: Brno (do 2009), Canarias Academy v Tenerife (Šp., 2009-10), Seton Hall University (NCAA v USA, 2010-14), Kutno (2014-15), Koszalin (oba Pol., 2015-16), Manresa (Šp., 201517), Radom (Pol., 2017-18), Avellino (2017-18), Pistoia (oba It., 2018-19), Boulazac (Fr., 201920), Jokohama (Jap., 2020-?) Největší úspěchy: 6. místo na MS (2019), 7. místo na ME (2015), Hráč týdne španělské ligy (2016-17) |
Například české tenistky mají japonské fanoušky za jedny z nejlepších. Jsou uctiví, často nosí dárky. I vy jste je dostával?
„Kvůli covidu nebyl kontakt s fanoušky tak blízký jako za normálních okolností. Přesto jsem pár dárků dostal, jak pro sebe, tak i pro mou rodinu. Třeba jejich originální vějíře. Celou sezonu si fanoušci kupovali týmové oblečení nebo klíčenky a všechno možné s našimi postavičkami nebo podpisy.“
Takže mají Japonci Audu na klíčích?
„Jo. (směje se) A nebo třeba na rouškách jsem se viděl.“
Jaká je kvalita japonské ligy?
„Kvůli počtu pouhých tří cizinců na každý tým a tomu, že domácí hráči přece jen nejsou tak kvalitní jako třeba ve Španělsku, není logicky ani tamní liga na takové úrovni. Ale velká většina cizinců jsou Američani, hodně dobří hráči, i pár z Euroligy jich bylo. Většinou jsem hrál pod košem právě proti takovým borcům, takže ty souboje byly pořád těžké.“
Sedli jste si se spoluhráči?
„Byli jsme tam čtyři cizinci, já a tři Američani. Jeden z nich už tam je přes deset let, takže má japonský pas. Ale s Američany i s místními kluky jsme vycházeli dobře, měli jsme dobrou partu. Jen byla škoda, že kvůli covidu jsem se já, další Američan a trenér připojili k týmu až začátkem října, kdy už měli kluci odehraných několik zápasů. Po dvoutýdenní karanténě jsme skočili hnedka do rozjeté sezony, neměli jsme čas na přípravu. “
V Japonsku se hrají i tři zápasy do týdne. Zvládal jste tohle zběsilé tempo?
„Musím říct, že ke konci sezony už jsem toho začínal mít docela dost. Víkendy se hrají většinou sobota a neděle dvakrát proti stejnému týmu, chvilku mi trvalo, než jsem si na dva zápasy za dva dny zvyknul. To jsem hrál naposledy snad v minižácích. A ještě některé týdny se hrálo ve středu. Když jsme hráli čtyři týdny po sobě v rytmu středa, sobota, neděle a do toho ještě cestování, to už bylo docela náročné.“
Jaký dojem na vás udělala Jokohama, největší japonský přístav?
„Já i většina kluků jsme bydleli na periferii u haly. Ale do centra to bylo jen patnáct minut vlakem. Jokohama je krásná, její centrum je u přístavů, moc se mi tam líbilo. I Tokio je asi 45 minut vlakem, což je zase úplně jiný svět.“
Velký potetovaný Evropan tam musí působit zvláštně, co?
„Občas jo. Lidé se otáčeli, nejvíc to bylo poznat na dětech. Děckám je to jedno, ta se koukají, kdo to jako jde. Japonci jsou malí, kdekoliv jsem šel, byl jsem trochu výstřední. Ale necítil jsem se mezi nimi jako vetřelec, nic zlého se mi nepřihodilo. I když jsou třeba místa, kam se s tetováním nesmí chodit. Třeba do posiloven nebo lázní.“
Pochopil jste důvod?
„Myslím si, že to je spojené s jakuzou (zločinecká organizace). Co jsem studoval historii tetování v Japonsku, tak původně ho měli prostí lidé jako pošťáci nebo hasiči. V té době nosili kolem beder jen pás podobný tomu, jaký mají zápasníci sumó. A protože se nechtěli cítit nazí, začali se tetovat. Až pak se stalo tetování součástí vězeňské kultury a z něj to převzala jakuza. Takže Japonci to mají spojené hlavně s ní, a ne s těmi počátky u pracujících lidí.“
K Japonsku se upírá zrak celého světa kvůli olympiádě. Chodí rozporuplné zprávy, že si ji místní moc nepřejí. Vnímal jste tuhle náladu?
„Nedivím se, že hodně lidí olympiádu spíš nechce. Celý rok měli zavřené hranice pro zahraniční turisty, dostalo se tam minimálně lidí. Já sám čekal dva měsíce na vyřízení víza a ještě jsem musel dostat speciální propustku. A teď najednou mají za měsíc otevřít hranice a pustit tam tisíce sportovců z celého světa. Chápu, že se jim to úplně nelíbí. Ale jsou přizpůsobiví. Když se řekne, že olympiáda bude, tak prostě bude. Nemyslím si, že by kvůli ní vyšli do ulic protestovat.“
Tomáš Satoranský už hlásil, že by bylo fajn se na olympiádu dostat, protože by ve vás měl tým ideálního průvodce. Jak se těšíte do reprezentace, již na přelomu června a července čeká kvalifikace o Tokio?
„Těším se moc. Během roku jsem nemohl přiletět na kvalifikační okna v listopadu a v únoru, protože bych pak musel zase na dva týdny do karantény. To nedávalo smysl. Loni v létě jsme měli jen krátké soustředění, nehráli jsme ani zápasy. Pokaždé, když mám šanci být s repre, jsem za to hrozně rád. Atmosféra je tam jiná než v klubu, máme super partu, na kvalifikaci se moc těším.“
Jaké si dáváte šance, že by mohla olympiáda vyjít?
„Určitě to bude těžké, z naší kanadské skupiny postupuje jen jeden tým a je opravdu našlapaná (Řecko, Kanada, Turecko, Uruguay, Čína). Ale vždycky si vzpomenu na mistrovství světa, kdy si skoro všichni mysleli, že nepostoupíme ze základní skupiny a my došli hodně daleko. Zase tam pojedeme v roli outsidera, nebudeme mít na sobě žádný stres. Budeme hrát a třeba se nám povede něco takového jako na mistrovství světa.“
