Satoranská o manželovi, jídle či NBA: Já i Tomáš máme španělské srdce

Mají za sebou bláznivý půlrok. Tomáš Satoranský během pár měsíců bleskově vystřídal tři kluby NBA, zatímco jeho manželka se dvěma malými dětmi zůstala bez něj v New Orleans. V červenci následoval další přestup. Reprezentační lídr po šesti letech ukončil zámořskou misi a tentokrát již s celou rodinou podnikl přesun do Barcelony, neboli, jak říká Anna Satoranská, zpátky domů. 

Zatímco basketbalista ladí se spoluhráči formu v národním týmu před blížícím se mistrovstvím Evropy a zbytek rodiny si užívá prázdniny v Praze, jejich americká domácnost uvízla v železném kontejneru kdesi v USA.

Máte za sebou stěhování z Ameriky do Evropy a teď ještě přesun na prázdniny do Česka. Kdybyste tyto dny měla popsat jedním slovem, jaké by to bylo?
„Jedním slovem to shrnout nejde. Jsou to tisíce věcí, které se pořád nabalují a nabalují. Nedávno jsem počítala, že za jedenáct let, co se s Tomášem známe, jsme se stěhovali snad osmkrát nebo devětkrát, což je docela šílené. Z Ameriky zpátky do Evropy to bylo zatím ale jednoznačně nejtěžší. Balili jsme skutečně do posledního dne odjezdu, protože skrz děti se spousta věcí musí dělat opravdu na poslední chvíli. Veškerý náš život jsme vměstnali do jednoho železného kontejneru, který uvízl v New Orleans a ani nevíme, jestli ho ještě někdy uvidíme. Do toho se stále řeší nějaké věci na dálku, což není kvůli časovému posunu mezi Evropou a Amerikou úplně ideální. Nějak to ale samozřejmě zvládneme, jsou horší věci na světě.“

Jaké pocity máte ze stěhování? Je to spíš radost, že se vracíte do Evropy blíž k rodině, nebo smutek, že opouštíte kontinent, kde jste žila šest let?
„S Tomášem jsme Ameriku vždycky brali jako něco přechodného. Říkali jsme si, bude to tam na chvíli hezký, ale natrvalo bychom tam žít nechtěli. Je to tedy zvláštní, ale když padlo rozhodnutí, že se vrátíme do Evropy, přepadl mě takový divný pocit smutku. Je to možná i tím, že se tam narodily obě naše děti. Na druhou stranu, už se strašně těšíme do Evropy. Vracíme se vlastně zpátky domů. Barcelonu známe, bydleli jsme tam, máme tam kamarády a před pár dny jsme tam dokonce koupili byt. Já i Tomáš máme španělské srdce. Máme rádi jižanský lifestyle – pohoda, člověk si jde odpoledne na kafe, dlouhej oběd, žijete víc venku. Celkově vlastně víc žijete a není to jen o shonu jako v Americe.“

Přesto, kdybyste si měla vybrat nějaké místo v Americe, kde budete žít natrvalo, které by to bylo?
„Měla jsem možnost podívat se spíš do větších měst – New York, Miami, LA, San Francisco, Chicago… Kdybych si ale měla vybrat, vrátila bych se do New Orleans. Tam bych klidně pár let ještě pobyla. Pravdou je, že jsme tam strávili nejkratší dobu, takže kdo ví, možná bych za chvíli mluvila jinak. My jsme hodně rozcestovalí. Já i Tomáš milujeme Prahu a vždycky jsme si říkali, že se sem jednou chceme vrátit a žít tady natrvalo. Když jsme tu ale v době covidu byli zhruba půl roku v kuse, už jsme si říkali: Ty jo, abychom zase někam jeli. Člověk je vnitřně nastavený, že pořád někam cestuje. A řekla bych, že Tomáš to tak má ještě daleko víc než já.“

Čím si vás získalo právě New Orleans?
„Nás to tam okouzlilo hned od samého začátku. Po celém městě jsou obří stromy, kterým se říká Life Oaks, tedy duby života. Jsou to staleté vzrostlé stromy, které vypadají jako z Avatara. Člověk si připadá jako v pohádce. Taky všude voní smažení raci. V každém supermarketu mají obří várnice a připravují je ve speciální kořeněné vodě. V období raků, což je asi půl roku, leží všude v parcích na trávě lidé, kteří je louskají. Hodně si tam zakládají na dobrém jídle. I cenově je to přívětivé a k tomu městu to prostě patří. Pak samozřejmě jazz. Ten je slyšet na každém rohu. I sousedi nás tam moc pěkně přijali. Probíhalo to přesně, jako je to vidět v amerických filmech. Zaklepali a přinesli nám gumbo, což je jejich typický vývar s rýží a mořskými plody. Je tam prostě spousta takových detailů, které dohromady dávají ten krásný celek.“

Když je člověk každou chvíli někde jinde, dokáže si vůbec v novém prostředí vybudovat pevnější vazby?
„Je to určitě těžké. Vidím to třeba i na dceři, které je teď tři a půl roku. Nedávno mi říkala, že by chtěla jet za kamarádkou, ale vůbec nechápe, že je to na druhém konci planety. Na druhou stranu, hodně se stýkáme s lidmi, kteří mají podobný způsob života jako my. Často jsou to sportovci. V New Orleans jsme se například seznámili i s českým panem konzulem, který byl úplně úžasný. Když pak člověk narazí na někoho, kdo je mu opravdu blízký, je úplně jedno, že žije tisíce kilometrů od něj. Třeba tenhle pan konzul přijíždí v srpnu do Prahy a už jsme se dohodli, že zajdeme na večeři. Teď sem zase přijela kamarádka z Chicaga se dvěma dětmi, takže už jsme domluvené, že se příští týden uvidíme. Se všemi lidmi, se kterými chci být v kontaktu, v kontaktu jsem.“

Pořádaly týmy v NBA i společná setkání rodin hráčů, kde jste se mohla seznámit se s ostatními?