Štybar o cyklokrosu, plánech, nejsilnějším zážitku i výchově syna
Tento rok se rozhodne. Silniční cyklista Zdeněk Štybar má před sebou hodně důležitou sezonu. Ve stáji Deceuninck-Quick-Step mu na konci roku končí smlouva. A stejně jako šéf stáje Patrick Lefevere si i on uvědomuje, že už by to chtělo vyhrát některou z jarních klasik. Když se ho ale zeptáte, jaký je jeho sen pro tento rok, odpoví bez váhání: „Aby se syn Lewis naučil pořádně jezdit na kole.“
V prosinci podnikl malý návrat do minulosti. V rámci přípravy na jarní klasiky na silnici odjel čtyři závody Světového poháru v cyklokrosu. Disciplíně, ve které má na kontě tři tituly mistra světa. A v lednu ještě potěšil svou účastí organizátory mistrovství republiky na Holých Vrších. Toto rozptýlení mu vlilo spoustu energie do těla. „Tolik zážitků si z žádného jiného závodu nepřivezu,“ pochvaloval si. Nyní se už připravuje na Mallorce na silnici a společnost mu tam dělá i belgická manželka Ine s tříletým synkem Lewisem.
Během zimy jste absolvoval několik závodů v cyklokrosu včetně mistrovství republiky, teď už se ale připravujete na Mallorce. Takže jste se rozhodl už žádný cyklokrosový závod nejet?
„Ano, mistrovství republiky byl poslední krosový závod, už to stačilo. Myslím, že teď je potřeba se zase začít věnovat jenom přípravě na silnici a na klasiky. Pokud bych chtěl jet ještě nějaké závody v krosu, musel bych zase zbytečně cestovat. A myslím, že už by pro mě neměly takový přínos, jako měly doteď.“
Po mistrovství republiky jste strávil ještě několik dní v Čechách. Jak tyto dny vypadaly?
„Byl jsem doma ve Stříbře, v neděli po MČR jsme měli krásný rodinný den, to se nám poštěstí akorát na Štědrý den…“
Takže takové druhé Vánoce?
„Přesně tak, to byly druhé Vánoce. Občas se nám to ještě podaří třeba po mistrovství republiky na silnici nebo někdy v létě jeden den, a tím to končí. Takže jsem si to hrozně užil, byli jsme s neteřemi, blbli jsme, šli jsme na společný oběd. S holkama jsme hráli „prší“. Pro mě je to zážitek zase na příští dva roky.“
Je ve vás pořád to cyklokrosové srdíčko, že vás to stále láká?
„To sice ano, ale po spoustě závodů jsem se v cíli vrátil zpátky na zem. Cyklokros mě vždycky bude bavit, je to skvělá příprava na silnici, ale ne vždy to pasuje do programu. Letos mi to tam dobře padlo, takže jsem rád, že jsem to objel. Možná někdy do budoucna by mě to lákalo, ale to už by opravdu muselo být ke konci kariéry. Může se to změnit, ale teď mám přece jenom ambice na silnici.“
Je cyklokros dílek skládačky, který může pomoci k vítězství na proslulém Paříž – Roubaix?
„Doufám, že ano, že mi to pomůže. I proto jsem se rozhodl, že cyklokros v zimě pojedu. Protože silnice je hodně o submaximálním výkonu a cyklokros je spíš o maximálním. Pokud v cyklokrosu šlapu, jde to přes limit, nebo nešlapu vůbec, nebo běžím. Na silnici to je naopak: našetřit co nejvíc energie na to, abych mohl někde v závěru buď být ve správném úniku, nebo nastoupit. A k tomu potřebuju opravdu, řeknu minutu, z šesti hodin. Ten závod se většinou rozhoduje během jedné nebo dvou minut. A v tom si myslím, že by mi cyklokros mohl pomoct.“
Asi to není příprava, kterou by mohl dělat úplně každý, že? Jinak by se asi všichni závodníci ze silnice sebrali a jeli v zimě cyklokros.
„Nevidím úplně Chrise Froomea na cyklokrosovém kole… (usměje se) Asi to není pro každého a ne každý v tom vidí smysl. Spousta kluků jezdí na dráze, což se ke krosu asi dá přirovnat. Ale pro mě to je zpátky do minulosti, vidím tam spoustu fanoušků. Mě to na jednu stranu nabíjí a k tomu ještě dobře trénuju.“
Takže vedle technických a dalších věcí je cyklokros směrem k silnici i psychická vzpruha?
„Myslím, že i psychická, ale spíš to, co doopravdy využiju, vidím v kondici.“
Je pro psychiku lepší jet hodinu na Holých Vrších, kde bylo MČR, než kdybyste trénoval pět hodin na Mallorce?
„Zážitky, které mám z Holých Vrchů, by mi to určitě nevynahradilo. Neříkám fyzicky, ale psychicky určitě. Protože jsem si odtud odvezl tolik vzpomínek, že to nebudu mít celou sezonu na silnici. Reakce fanoušků a malých dětí, namotivování jiných kluků… Tolik zážitků si z žádného jiného závodu nepřivezu.“
Který byl nejsilnější?
„Když jsem se před závodem rozjížděl a viděl jsem trať, říkal jsem si: Co tady dělám? Zalezl jsem do camperu, připravoval jsem se na závod, oblékal jsem se, skleslý jsem vyšel ven. V tu chvíli ke mně přiběhla holčička a hrozně brečela. Myslel jsem, že spadla, tak jsem se rozhlížel, co se stalo. Mám malýho kluka, tak znám ten pláč, když se něco děje. A ona ke mně přiběhla, objala mě a křičela: Konečně tě vidím, to je můj nejšťastnější den v životě. A dala mi obrázek. V tu chvíli mi zpátky naskočila jiskra a byl to pro mě úplně nejsilnější zážitek možná z celého roku, co se týče závodů. A ještě potom mi její tatínek psal, že to byl pro ni nejlepší den v životě. Takový pocit jsem si ze závodů snad ještě nikdy nepřivezl.“
Je pro vás atmosféra na cyklokrosu osobnější? Přes rok přece jen jezdíte hlavně v zahraničí, tam asi tolik českých fanoušků není.
„No, třeba na Giru na Zoncolanu jsem myslel, že jedeme někam na Sněžku, kolik tam bylo českých vlajek. Ale na krosu je to osobnější v tom, že když tam přijedeme, tak už nás lidi vidí. Jdeme se rozjíždět, už tam jsou zase jiní fanoušci. Jdeme před závodem na válce, tam jsou zase, pak jsou při a po závodě. Takže mají šanci nás vidět půl dne. Ale na silnici to je tak, že tam přijedeme v autobusu, deset minut před startem vylezeme ven, jedeme se někam podepsat a v cíli zase zalezeme do autobusu a jedeme pryč. Kontakt s fanouškem je mnohem menší než v cyklokrosu.“
Na Mallorce máme barák
Na jaře jedete na silnici hodně závodů, ale tím nejvýznamnějším je přece jenom jeden: Paříž – Roubaix. To musí být hodně stresující. Je složité se s tím srovnat?
„Složité to v podstatě není vůbec. Buďto se to povede, nebo ne. Já zažívám vždycky hrozný stres před Flandrami. Na Roubaix to mám vždycky tak, že už je vpodstatě po sezoně, a pak tam mám vždycky nejlepší výsledky. Takže to musím brát už takhle někde na Strade Bianche, že už je po sezoně, i když teprve začíná. To samozřejmě přeháním, to by bylo složité. Ale doufám, že se mi jedna z těch klasik povede. I když šancí je hrozně málo, jsou to v podstatě čtyři závody, ty nejdůležitější.“
Jaký vlastně máte na začátku této sezony program?
„Začínám 20. února závodem Okolo Algarve. Pak další víkend čeká Omloop Het Niewsblad, to je první worldtourová klasika v Belgii, jejímž závěrem jsou staré Flandry. A potom Strade Bianche, Tirreno-Adriatico a pak Harelbeke, Gent-Wevelgem, Flandry a Roubaix. Takže nic nového, je to jako vždycky.“
Do té doby budete trénovat na Mallorce?
„Ano, teď jsem na Mallorce, pak mě čeká týmové soustředění v Portugalsku, znovu na Mallorku zhruba na deset dní a potom už závody.“
V programu zatím nic nového, jak je to s tréninkem? Je tam něco jiného?
(směje se) „Cyklokros. To už mám ale za sebou.“
A kromě toho jste třeba zařadil nějaké nové prvky, nové trendy?
„Myslím, že kdybych loni vyhrál kterýkoliv závod, tak to byla asi má nejlepší sezona, hlavně nejstabilnější. Tím, že se mi nepodařilo vyhrát, ale skoro ve všech worldtourových jednorázovkách jsem byl do deseti, není to o tom hledat něco nového. Spíš pokračovat v tom, co jsem dělal. A doufat v trochu víc štěstí.“
Jaký je váš největší sen pro tuto sezonu?
„Asi aby se Lewis naučil pořádně jezdit na kole. Dostal od Ježíška bikrosové oblečení, tak abychom mohli spolu jezdit bikros.“
Vašemu synovi jsou už tři roky. Jak si to s ním užíváte?
„Někdy je to zábava, ale někdy to jsou samozřejmě i starosti. Třeba teď jsem měl původně v plánu, že pojedu ještě do Belgie, odjedu tam další dva cyklokrosové závody a pak poletím na soustředění na Mallorku. Ale tím, že jsem se rozhodl, že s cyklokrosem už tuto sezonu končím, se změnila situace a uvědomil jsem si, že až se vrátím domů, bude to pět týdnů, kdy se s rodinou neuvidím. A to není úplně ideální. Takže manželka i se synem přiletěli za mnou. To jsou negativa, která to přináší, že není tak jednoduché být někde na jednom místě. V Belgii se nedá v tomhle počasí úplně trénovat, to je to samé jako v Čechách, možná horší. Takže musím být někde mimo, abych si tam mohl objet dlouhé tréninky. Takže je důležité skloubit, aby to nebylo jenom o závodění a trénování, ale i o rodinném životě.“
Takže na Mallorce jsou teď manželka i syn celou dobu s vámi?
„Ano, máme tam barák, takže tam můžeme být. Ale stejně jsem vždycky půl dne pryč. Většinou mi to vychází tak, že vyjedu ráno, vrátím se z tréninku, syn slyší, že se otvírá brána, přiběhne za mnou, sáhne mi na břicho, jestli jsem zpocenej, a řekne: Papa mokrej? Já řeknu: No, trošku jsem se zpotil. On jde zpátky, vezme si boty, umyjeme spolu kolo, to ho baví. Samozřejmě nejdřív postříká mě, potom kolo, to ho baví úplně nejvíc. Já mu pak řeknu, že se jdu osprchovat a pak si budeme hrát. Načež on: Nene papa do sprchy, papa teďka na trénink s Lewisem. Takže bez sprchy a musíme jít jezdit. Vrátíme se, v pět večeříme, v sedm jde spát, to z toho dne taky moc nezbývá.“
Jak vypadá trénink se synem?
„Ještě ho musím hodně tlačit, hlavně do kopce, protože na to ještě nemá sílu. Jezdí rád na odrážedle, ale na Mallorce teď šlapeme hodně na normálním. Miluje ježdění na bikrosových tratích. Teď v Baalu byl takový okruh a na tom tam jezdil, dokud manželce nebyla zima.“
Říkáte, že vás oslovuje papa. Jak to má s jazyky?
„Já na něj mluvím česky, ale manželka vlámsky. A loni chodil do školky na Mallorce, tam měl španělštinu a angličtinu. Letos jsme ho tam už nedávali.“
Měl z toho zmatek?
„On je hlavně takový, že potřebuje pořád stejný režim. A na Mallorce to bylo tak, že měli školku od půl deváté do jedné, od jedné do tří siestu a od tří do pěti pak zase školku. V Belgii je to od půl deváté do tří nebo půl čtvrté, ale v jednom kuse. Prostě dva různé režimy a to pro něj není v tuhle chvíli úplně dobré.“
S prarodiči ve Stříbře se dorozumí česky?
„Je fajn, že jim všechno rozumí. A když u nich je, tak něco řekne česky, ale ještě málo. Hodně to mixuje. Některá slova třeba řekne manželce vlámsky a já na něj: Co prosím? Řekni mi to ještě jednou. A on mi to zopakuje česky. Takže už to začíná trošku rozlišovat.“
Měl bych jet Giro
Řešili jste už, kde byste chtěli žít, až ukončíte kariéru?
„Já bych byl nejradši nastálo v Čechách a kombinovat to třeba s Mallorkou. Máme tam půjčovnu kol, tak bych se tomu mohl víc věnovat. Ale manželce se do Čech úplně nechce. Nevím proč, ale nechce se jí sem.“
A co vaše závodní budoucnost? Je to něco, co už teď řešíte?
„Ne. Možná bych měl, ale cítím se ještě mladej.“
Po této sezoně vám končí smlouva v Quick-Stepu. Jak se vám do ní vstupuje s tím, že nevíte, co bude pak?
„To je každý druhý rok to samé, takže to je spíš o tom doufat v dobrou sezonu. Může to být naopak, může to být špatný, může mě zítra potkat nějaký pád a ani se třeba na klasiky nedostanu. Takže to nechávám otevřené a ať to dopadne, jak to dopadne. Vždycky to je stresující. Změna týmu nebo žádná změna, jít tam, zůstat, nebo jít jenom na cyklokros... Vždycky je to nějaký stres, ale snažím se na to nemyslet.“
Stres si víc vytváříte sám, nebo ho cítíte z okolí?
„Poslední dva roky jsem byl ve stresu, že už konečně by to mělo dopadnout. A letos už to beru tak, že chci být dobře připravený, a jak to bude, tak to bude. Protože vím z posledních roků, že občas jsem byl v balíku a říkal jsem si: Dneska mám sice nejlepší den z celého roku, ale nemůžu nic dělat. Protože byl buď týmový kolega přede mnou, nebo za mnou. Je to, jak jsem říkal, i trochu o štěstí.“
Víte už, jestli letos pojedete i nějakou Grand Tour?
„Pravděpodobně bych měl jet Giro.“
Dá se to zvládnout s klasikami?
„Úplně jednoduché to není a zas tak se mi to nelíbí. Do Gira se to ještě dá, ale po Giru jsem měl loni dva měsíce bez závodů a to bylo hrozně dlouhý. Dva měsíce jenom trénovat. Jeli jsme sice na vysokohorské soustředění a podobně, ale i tak je to dlouhý.“
Všichni si vás spojují s vítězstvím v etapě na Tour de France. Berete to tak, že úspěch na třítýdenním etapovém závodu je výjimečný?
„Tour vždycky zůstane Tour, to tak prostě je. Ale co bych spíš byl rád, kdyby si mě spojovali s tím, že jsem vyhrál Roubaix. A etapu na Giru, protože pak bych měl vyhranou etapu na všech Grand Tours. To bych byl radši.“
