Video se připravuje ...
Sladká Francie dodnes vydýchává hořkou porážku se Springboks, svět jí ale děkuje za úžasných osm týdnů. Šampionát v ragby po čtyřech letech zase přisvítil na hodnoty tohohle sportu – důraz na pravidla, tvrdou práci, odolnost, vytrvalost, úctu a fair play. A v babím létě se rozpoutal barvitý karneval, který v sobotu ukončí velké finále mezi novozélandskými All Blacks a obhájci titulu z Jižní Afriky. „Působivé. Spektakulární. Od první minuty, kdy jsem přijel do Francie, jsem se nechtěl vracet domů,“ vystihnul to Mateo Carreras, křídlo Argentiny. Kdo byl přímo na místě, nemohl to cítit jinak.
Banda výrostků v červených dresech Walesu se na stadionu Parc Olympique Lyonnais, kterému se nově říká taky Groupama, dostala do varu a nemohla přestat. Jejich tým právě dole na hřišti drtil nebohou Austrálii, která tím ztrácela reálnou naději na postup do play off, a každou minutou bylo jasnější, že vůbec poprvé v dějinách zřejmě na mistrovství světa skončí už v základní skupině.
„Jste zasraný sráááči! Jste zasraný sráááči!“ křičel jeden z mladíků dvě řady nade mnou. On i jeho kamarádi drželi v ruce kelímky s japonským pivem Asahi, které během prvního poločasu teklo tribunou dolů poté, co mladíci do své zásoby pod nohama nedopatřením kopli. Skupinka ,Aussies‘ ve žlutých dresech dvě řady pod námi se jen schlíple vrtěla.
Vedle mě seděl další chlapík ve velšském červeném dresu. Bylo mu určitě něco přes padesát, ale byl to svalnatý kabrňák, na první pohled celoživotní hráč ragby. Zamračil se, přitočil se ke mně, mrknul na rozjívenou bandu nad námi a prohlásil: „Tohle nejsou ragbisti, tohle jsou fotbaloví fanoušci…“
Svět prostě není ideální
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
Už mám předplatné.
Přihlásit se
