Žije svůj dětský sen. Když Václav Janík jako malý objížděl s rodiči automobilové závody, přemýšlel, jaké by to bylo se jednoho dne postavit na start. A po několika letech se mu to skutečně povedlo. Cesta ale nebyla jednoduchá. „Měl jsem peníze jen na jediný závod, soupeř mi musel půjčit pneumatiky,“ vzpomíná dnes devětačtyřicetiletý závodník, který stojí za vznikem Janík Motorsport, jednoho z největších závodních týmů v Česku.
Jak jste se k motosportu vůbec dostal?
„V naší rodině sice nikdy nebyli závodníci, ale vždycky jsme motosportu hodně fandili. Neustále jsme s rodiči jezdili po nějakých závodech, ať už to bylo rally, závody do vrchu nebo okruhy. I když jsme jezdili po celé republice, nejvíc jsme se každý rok těšili na Ecce Homo ve Šternberku. Byl to jediný závod do vrchu, který se u nás jezdil v rámci mistrovství Evropy. Navíc jsme bydleli kousek, takže to byla naše každoroční tradice. Tam vznikla i moje láska k motorsportu. Nikdy mě ale nenapadlo, že jednou budu sám závodit.“
Jak se to tedy přihodilo?
„Někdy v desíti letech mi táta postavil mou první motorku a já začal dělat motocross. Sice jsem spíš tíhnul k autům, ale z finančních důvodů jsem nakonec dělal motorky. Ostatně i tohle byl docela drahý koníček. Jelikož mi to tehdy financovali rodiče, říkal jsem si, že je nechci zatěžovat ještě víc. Vždycky jsem si ale říkal, že se těším, až si začnu vydělávat a zaplatím si vlastní závodní auto.“
A zaplatil?
„S motorkami jsem nakonec musel kvůli vojně přestat. Když jsem se pak vrátil, zjistil jsem, že mi motocross mezitím strašně utekl a, že závodníci, se kterými jsem soutěžil, už jsou výkonnostně úplně jinde. Rozhodl jsem se, že si splním klukovský sen a koupím si závodní auto. Vyhlédl jsem si jeden inzerát, ve kterém majitel prodával speciálně upravenou Škodu favorit. Ta nabídka tam visela už půl roku a nikdo to auto nechtěl. Jenže já na něj neměl peníze. Musel jsem toho majitele pana Hoffmana ukecat, že mu zaplatím půlku a druhou mu budu splácet.“
Jak vzpomínáte na svůj první závod?
„Poté, co jsem se zmohl na auto, mi zbyly peníze jen na jediný závod. Bylo to v roce 1996 a samozřejmě šlo o domácí Ecce Homo. Vůbec jsem netušil, co bude dál. Ten rok jsem se nakonec zúčastnil opravdu jen jediného podniku. Pak se mi pokazil motor a bylo na nějaký čas po závodění. Ale i tak to stálo za to. Uvědomil jsem si díky tomu, že motorsport je opravdu něco, co chci v životě dělat.“
Takže jste začal šetřit na nový motor?
„Přesně tak. Nechodil jsem na obědy, nechodil jsem na diskotéky, nechodil jsem se bavit… Prostě jsem jen šetřil na to, abych mohl dát auto do kupy. V té době se mi podařilo sehnat prvního sponzora a do toho mi pořád pomáhali i rodiče. Nějak jsme ty peníze tedy dali dohromady, ale bylo to složité. S financemi jsem bojoval de facto pořád. Pamatuju si třeba, že jsem na jednom závodě ke konci sezony měl už úplně nepoužitelné pneumatiky, ale nové jsem si nemohl dovolit. Tak mi jeden ze soupeřů půjčil nějaké staré, které měl na vyhození, abych ten závod mohl vůbec na něčem odjet. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ho na těch sjetých pneumatikách porazil, takže mi je zase sebral. (směje se) Mechaniky mi dělali kamarádi. Sami si ale vždycky museli zaplatit ubytování, jídlo... Prostě jsme tím žili a byli jsme hrozně fajn parta.“
Jak to s vaší kariérou pokračovalo dál?
„Postupně jsme se stále zlepšovali a získávali nové sponzory. Nakonec jsem se někdy v roce 2005 stal profesionálem a závodění mě začalo opravdu živit. Měli jsme v té době totiž už docela dost partnerů, kteří vyžadovali, abychom se na závody připravovali profesionálně a objížděli podniky i mimo republiku. Tak jsem se stal reprezentantem České republiky. Založili jsme firmu Janík motorsport a závodění se stalo současně naší prací i koníčkem.“
Kam se za ty roky váš tým posunul?
„Aktuálně patříme k největším týmům v republice. Máme 12 závodních vozů, s kterými se soustředíme na závody do vrchu a na okruzích. Co se týče okruhů, tam se nám teď povedl docela velký úspěch. V závodní sérii TCR Eastern Europe, jsme se letos stali absolutními vítězi a získali jsme v ní i jezdecký titul. Ten získal náš závodník Maťo Homola. Kromě toho nabízíme i služby pro veřejnost jako koučink řidičů nebo škola smyku.“
Jedním z vašich generálních partnerů je firma Orlen. Jak probíhá spolupráce s tak velkou společností s mezinárodním přesahem?
„Je to pro nás velice strategický partner. Tam, kde můžeme, používáme produkty od Orlenu. Například ve vytrvalostních závodech TCR, nedáme dopustit na jejich benzín Verva. To, že máme takového partnera, je pro nás velké ocenění. Strašně rádi pracujeme s někým, kdo má progres, což Orlen ve sportu rozhodně má. My se také snažíme o pokrok a neustále zlepšování. Když se to dá dohromady, jsou z toho pak pěkné výsledky.“
A vy osobně ještě někdy závodíte?
„Nemám rád, když mi někdo říká, že jsem manažer nebo majitel týmu. Aktuálně dělám všechno proto, abych mohl ještě pořád závodit. Letos jsem třeba dojel na druhém místě na mistrovství republiky v jízdě do vrchu. Občas se tedy pořád zadaří i na trati. Samozřejmě se ale nevyhnu ani té druhé složce. Jsem manažerem týmu a musím se starat o jeho chod. V současné době zaměstnáváme už spoustu lidí, které musí někdo koordinovat. Samozřejmě bych byl nejradši jen závodníkem, ale to bohužel nejde.“
Sledujete coby závodník i nejvyšší motoristickou soutěž formuli 1?
„Určitě. To je za mě opravdu vrchol motorsportu. I u nás v týmu máme dva monoposty. Jsou to formule 3000, tedy vozy, s kterými dnes závodí junioři v šampionátu formule 2. Taky mám jednoho kamaráda, který vlastní několik starších modelů F1. Díky němu jsem měl možnost sedět v monopostu, s kterým za Toro Rosso závodil Daniel Ricciardo. Teď také pojedeme s Orlen předvádět v rámci jejich PR akce monopost týmu Scuderia AlphaTauri, takže si sem tam na nějaký reálný vůz F1 i sáhnu. Baví mě to pochopitelně sledovat i v televizi. V tom, jak je formule 1 řešená v detailech je za mě přitažlivější než rally. I když rally mám samozřejmě taky moc rád.“
Máte nějaký svůj oblíbený tým nebo jezdce?
„Když jsem byl mladší, fandil jsem spíš mladým jezdcům. Teď to mám ale naopak. V současné době je tedy asi mým největším favoritem Fernando Alonso. Red Bull má letos naprosto dominantní sezonu. Proto jsem vždycky rád, když se na přední příčky dokáže dostat i někdo jiný. Teď mi třeba udělal radost McLaren. Líbí se mi, když se piloti, kteří dřív nemohli naplno ukázat talent, protože jejich auto nemělo takový potenciál, teď posouvají dopředu a dokazují, že na to mají.“
automobilový závodník Václav Janík |
|
Věk: 49 let (12. 12. 1973, Šternberk) Největší úspěch: Je držitelem titulu mistra Evropy za rok 2009 v závodech do vrchu, za který si zasloužil i vítězství v anketě Zlatý volant za tento rok Zajímavosti: Je majitelem týmu Janík Motorsport, který závodí na okruzích i v závodech dovrchu. V druhé z oblastí se řadí mezi jeden z pěti nejlepších týmů v Evropě. |
