Rohan vyhlíží olympiádu: Trumfnout stříbrného tátu? Je jen jedna možnost
U vody je prakticky od narození. V případě Lukáše Rohana, syna dvojnásobného olympijského medailisty Jiřího, to ani jinak nešlo. Zatímco táta získával cenné kovy na debl kanoi, pokračovatel rodu bude Česko na olympijských hrách v Tokiu reprezentovat v lodi sám. Ovšem radost z první účasti pod pěti kruhy mu kazí současná situace s mnohými omezeními. „O to větší motivaci budu ale mít do dalších let,“ věří kanoista, který své názory prezentuje také ve svém blogu na iSport.cz.
Na tento rozhovor jsme se sešli, kde jinde než u slalomové trati v pražské Troji. „Je to můj druhý domov, ani nedokážu říct, kolik času jsem tady strávil,“ prozrazuje Lukáš Rohan. Jeho táta Jiří, který je nyní i jeho trenérem, získal společně s Miroslavem Šimkem na debl kanoi stříbra z OH v Barceloně 1992 a Atlantě 1996. K vodáckému sportu se tak přirozeně dostal i jeho syn. A také už slaví úspěchy. Třeba o minulém víkendu poprvé v kariéře ovládl závod Světového poháru. Kde jinde, než ve svém druhém domově. Ovšem ze svého repertoáru vytáhne i historku, kterak jeho kamarád Jiří Prskavec ukončil jeho působení v pěveckém sboru.
Vzhledem k tomu, že váš táta je bývalý olympionik ve vodním slalomu, je asi zbytečné ptát se vás, jak jste se k tomuto sportu dostal. Takže se zeptám jinak. Byla vůbec možnost se k pádlování nedostat, vyhnout se mu?
„Možnost se k pádlování nedostat nebyla, jelikož v Troji jsem vyrostl, trávil jsem tady dětství a pamatuju si, když to tady vypadalo ještě úplně jinak než dnes. Ale rozhodně to nebylo nastavené tak, že bych musel pádlovat. Když jsem byl malý, dělal jsem hodně jiných věcí. A byly i časy, kdy jsem si myslel, že se slalomem skončím. Ale když jsem se dostal přes začátky, kdy jsem se na vodě hodně bál, zjistil jsem, že mě to baví. Ve chvíli, kdy jsme začali s Adamem Svobodou jezdit na deblu, ukázalo se, že bychom mohli být i docela úspěšní. Díky tomu jsem začal mít vlastní motivaci, strašně mě to chytlo a začal jsem jezdit pouze na vodě. Právě kvůli tomu jsem musel skončit i s florbalem, který mě hodně bavil, ale časově to nešlo dále skloubit.“
Víte, kdy jste seděl v lodi úplně poprvé?
„Mám nějaké fotky, dokonce i s Jířou Prskavcem, jak tady před loděnicí sedíme v lodích. Myslím, že když mi byly čtyři roky, tak se mnou tady táta sjel kanál na deblu. Ale živé vzpomínky na to opravdu nemám.“ (úsměv)
| Blogy Lukáše Rohana k problematice vodního slalomu, olympijských her a podobně najdete ZDE>>> |
Kdy jste poprvé pádloval?
„To taky úplně říct nedokážu. Začal jsem jezdit na vodě v devíti, možná desíti. Ale určitě jsem v kajaku seděl dřív. Jezdívali jsme s rodiči a kamarády každý rok sjíždět nějaké řeky, a tam jsem většinou už jezdil sám na kajaku, když to nebyla žádná divočina. Což asi tady v Česku úplně nebyla.“
Zmiňoval jste florbal. Dělal jste i další sporty?
„Dělal jsem atletiku, chvíli hrál fotbal, ale hrozně mě bavil florbal. Nejdřív jsme s lidmi ze třídy chodili na kroužek ve škole a potom nás jeden učitel tělocviku přemluvil, abychom šli na nábor do Sokolu Vinohrady. A od té doby jsme chodili asi čtyři kluci ze třídy tam.“
Z koníčků u vás převládal sport? Třeba nějaký hudební, výtvarný kroužek nebo něco podobného jste nenavštěvoval?
„Docela dlouho jsem chodil do sboru. Zpíval jsem a chodil i na hudební nauku. Bavilo mě to, ale pak už toho bylo moc ve chvíli, kdy se začalo víc trénovat na vodě, zároveň bylo i víc tréninků na florbalu. Se sborem jsem skončil někdy ve dvanácti. Můj děda byl hudební dirigent, docela známý, tak myslím, že nějaké vlohy někdo z nás v rodině má. A myslím, že jsem na to měl docela i talent. Ale ve chvíli, kdy jsem začal mutovat, se můj soprán hodně ztratil. (smích) Ale měl jsem docela zajímavé zážitky, kdy jsem zpíval sóla v Rudolfinu nebo v pražské Zoo. Ale paradoxní je, že jsem už chtěl skončit, ale neměl jsem odvahu říct to naší dirigentce, tak to za mě udělal Jířa.“
Jak k tomu došlo?
„Já bych to asi neudělal. Ale Jířa se na mě byl podívat na nějakém koncertu a po něm dirigentce oznámil, že jí chci říct, že chci skončit, ale nemám na to odvahu.“
Byl jste za to rád?
„Nevím… Asi jo. Já jsem nikdy nebyl dobrý na takováhle rozhodnutí. Potřeboval jsem to, protože to nešlo stíhat všechno naráz.“
V úplných začátcích jste pádloval na kajaku, potom jste, stejně jako táta, přesedl na debl. Teď ale závodíte na singl kanoi. Jak jste se propracoval až sem?
„Byla to docela velká náhoda a tak trochu i rozhodnutí z lehkého donucení, nebo řekněme doporučení táty. Když jsme byli v juniorských kategoriích, byla pro nás hlavní disciplína debl a jezdit na singlu druhou kategorii bylo přínosnější a lepší, než jezdit na kajaku. Já jsem do té doby jezdil na singlu tak, že jsem jel ze srandy jenom pár závodů. Na tátovo doporučení jsem se singlu začal věnovat víc.
