Prskavec o kletbě: Víc kajaku? Možná bych tu nebyl… Smutek kvůli synům
Nejdřív zklamaně za cílem stál s pádlem v ruce, a na velkoplošné obrazovce sledoval, kdo vyhraje. A kolikátý nakonec skončí on. „Mrzí mě, že jsem nezlomil pařížské prokletí,“ vykládal kajakář Jiří Prskavec. Dlouholetý vládce svojí disciplíny. Olympijský šampion z Tokia. Ale teď skončil až osmý. Tím prokletím trefně vystihl obojí. Svoje, protože se mu ve Francii nikdy nedařilo, ale i celé výpravy.
Když mluvil s novináři, zrovna zněla italská hymna. Na počest nového šampiona Giovanniho de Gennara. „Musím říct, že jemu to hodně přeju,“ vykládal dvojnásobný mistr světa, který rovněž nahlas přemítal o tom, že možná ještě svojí pozornost víc zaměří na kanoi.
Co vám běželo hlavou v cíli? Hned jste věděl, že je zle?
„Přiznám, že už jsem to věděl dopředu. Po druhém šťouchu mi bylo jasné, že to nebude stačit, protože trať byla lehká, na snadné vodě. A to už by opravdu musela být jízda na kompletní risk, aby to stačilo na medaili. Což jsem věděl, že tady na to nemám.“
Takže jak byste jízdu zhodnotil?
„Víceméně jsem jel, co jsem chtěl. Řekl bych, že mi to i docela klouzalo. Bohužel jsem se v tý jedný části dotknul zadkem lodě brány. Moc jsem ani nečekal, že by se to mohlo stát. Muselo to být o pár centimetrů. Ale zase… Nemůžu být úplně nespokojený, protože si myslím, že jsem jel přesně to, co jsem chtěl. Koncentrovaně, nebojácně. Ale holt mi to nepřálo. Věřím, že příště to zase bude víc můj den. Mrzí mě, že jsem nezlomil pařížské prokletí. Ale jdeme dál. Poslal jsem to tam, co to šlo, bohužel to nešlo.“
Byl jste nervózní na startu?
„Přiznám se, že už tam moc nervózní nebývám. Jsem v tunelu, soustředím se na to, co přijde. Takhle jsem do finále nastupoval, hodně podobný jako v Tokiu. Neřekl bych, že byly nějaké rozdíly. Nevím, jestli jsem si měl někde víc dovolit, něco zkrátit, ale… To chtělo jet plynulou přesnou jízdu, což je pro mě hrozně těžký. Já mám rád, když můžu dráhu zkracovat, ale tady moc nebylo kde. Nemohl jsem vyniknout v tom, v čem jsem dobrej. Věřím, že to zas příště dokážu přetočit na svoji stranu.“
Takže vám výsledek chuť do závodění nevzal?
„Ne, to určitě ne!“
Udělal byste něco jinak?
„Možná bych si sem vzal singla (kanoi) a trávil jsem na něm víc času. Protože, upřímně, mě to na něm už víc baví.“
Budete se na něj ještě víc specializovat?
„Myslím si, že spíš tak padesát na padesát. Poslední dva měsíce mně to chybělo, moc se na singla těším. Kajak je pořád priorita, protože jsem olympijskou přípravu chtěl jet plnou, takže kajak byl první disciplína, hodně se běhá, což úplně nejde dohromady se singlem, protože v něm vydržím klečet jenom chvíli, moc si to neužívám.“
Co ještě se vám honí hlavou?
„Musím říct, že jsem hrozně rád, jak to v Paříži probíhalo. Divácká kulisa byla ohromná. Mám tady rodinu. Malinko mě mrzí, že mě kluci neviděli při lepší jízdě. Uvidíme, jak to budou snášet. Ale doma si to řekneme. A jde se dál.“
Dolehlo k vám skandování českých fanoušků?
„Na startu jsem ho nevnímal. Omlouvám se, jestli jsem pokřik neslyšel… Ale české vlajky jsem viděl. Jinak jsem byl v bublině, koukal jsem na vodu. Ale podpora byla slyšet celou jízdu, moc jsem si ji užil.“
Celé Česko vás sledovalo, protože jste měl být medailovou jistotou. Dolehlo to nějak na vás?
„Přiznám se, že na mě vnější okolnosti nedoléhají. Zvlášť při tak velkých závodech. Je to o mně. O tom, jak já chci. Samozřejmě jsem byl daleko méně nervózní než v Tokiu. Už jsem olympiádu dokázal vyhrát. Tak nějak cítím, že stárnu, užívám si, že tady vůbec jsem, že můžu jet finále. Přišlo mi, že jsem skvěle nastavený. Bohužel medaile neklapla.“
Co kayakcross?
„Ten si jenom užiju.“
Šance nevidíte?
„Ne, není šance. Dvě kola jsou jistá… Co dávám slalomu, je úplný maximum, a co jsem dal do crossu? Pár tréninků. A myslím si, že v olympijském sportu by měli vyhrávat závodníci, kteří mu věnovali prostě kus života. Já si cross jdu opravdu jenom užít a vychutnat si atmosféru.“
Přesto vás to žene dál?
„Jasně. Ten sport miluju. Každý závod. I teď mě to hrozně bavilo. Věřím, že do budoucna budu radost podmiňovat dvěma kategoriemi. Pořád mě sport baví. Rozhodně nekončím ani na kajaku, ani na singlu.“
Lidé, kteří vodní slalom až tolik nesledují, se mohou zeptat: Zajel byste tentokrát líp, kdybyste se věnoval celou dobu jenom kajaku? Co byste jim odpověděl?
„Kdybych trénoval víc jenom kajak, tak bych tady možná vůbec nebyl. O tom jsem přesvědčenej. Po Tokiu jsem měl opravdu velký psychický útlum. Cítil jsem, že jsem na kajaku dokázal všechno, trénink mě moc nebavil. Díky singlu jsem se u toho udržel. Kdybych na něm nejezdil, myslím si, že bych dopadl stejně jako spousta dalších olympijských vítězů na kajaku, protože už bych se do něj nevrátil. Takže tohle je odpověď.“
Váš otec řekl, že s přibývajícím věkem byste na singlu měl jezdit víc, že byste měl větší šanci. Jak to vnímáte?
„Trošku to dává smysl, na kajak člověk musí být hbitý, kanoe je víc o síle, a technice. Věřím, že na singlu je pořád co posouvat. Takže by mě to mohlo bavit. Teď mě baví obojí.“
Takže za čtyři roky vyhrajete olympiádu na kanoi?
„Takhle bych to zase neviděl… Nerad cílím na medaili, cílím na pěkný výkony. A koneckonců, i teď šlo o pěkný výkon, nebýt těch dvou šťouchů.“
Chystáte se v pátek fandit kamarádovi Lukášovi Krpálkovi, aby konečně Česku klaple medaile?
„No jasně. Věřím, že to vyjde. A potom i všem dalším.“
