Šest medailí na 1,4 miliardy obyvatel. Proč je Indie olympijským trpaslíkem?
Nejen v Česku bublá frustrace z nepodařeného vystoupení na olympiádě v Paříži. Indie, s 1,44 miliardou obyvatel nejlidnatější země planety, si sáhla na pouhých šest medailí – jedno stříbro a pět bronzů. Proč pátá nejsilnější ekonomika světa nedokáže produkovat špičkové sportovce a tak dramaticky zaostává za giganty Čínou a USA?
V medailovém pořadí zemí až 71. místo. V počtu obyvatel na jednu medaili beznadějně poslední. Na jeden cenný kov z Paříže připadá 240 milionů obyvatel Indie. Asijská velmoc potvrdila i v Paříži neblahou pověst trpaslíka na olympijském poli, byť se v posledních letech za vlády premiéra Naréndri Módího snaží, aby ji změnila. Zatím neúspěšně.
Po Hrách v Tokiu 2021, kde Indové vytvořili počtem sedmi medailí včetně zlata oštěpaře Níradže Čopry vlastní rekord, se čekal ještě větší sběr medailí. Šest umístění na čtvrté příčce a především diskvalifikace bez nároku na medaili zápasnice Vinneš Fogatové před finále kategorie do 50 kilogramů vykonaly své.
Indický ministr sportu poté způsobil kontroverzi, když před rozčileným národem hájil sumu v přepočtu 2,2 milionu korun, kterou Fogatová dostala na přípravu na olympiádu. Ze 117 indických sportovců v Paříži se místo ní na piedestal dostala dvakrát bronzová střelkyně ze vzduchové pušky Manu Bhakerová, ve smíšených dvojicích s ní zabodoval Sarabžot Singh. V třípolohové malorážce odsoudil Čecha Jiřího Přívratského na čtvrté místo bronzový Swapnil Kusale. Třetí příčku obsadil zápasník Aman Sehrawat v kategorii volnostylařů do 57 kg a také tým pozemních hokejistů Indie. Nejcennější medaili – stříbro – bral oštěpař Čopra. Má však hořkou příchuť, neboť prohrál s Aršadem Nadímem z Pákistánu, tedy reprezentantem země, s níž má Indie velkou nejen politickou rivalitu.
Zůstává tak obrovským paradoxem, že země milující sport, kde se hraje nejlepší a nejbohatší kriketová liga světa IPL, nedokáže produkovat víc cenných kovů z olympiád. Nejčastější vysvětlení zní, že obrovská chudoba a podvýživa v Indii brání mladým plně rozvinout svůj sportovní potenciál. Vždyť podle zprávy z roku 2023 trpí podvýživou 18,7 procent dětí v zemi, což je nejvyšší číslo z celého světa. Nositelé Nobelovy ceny za ekonomiku Abhidžít Banerdží a jeho francouzská manželka Esther Duflová upozorňují, že jediná cesta pro Indii je větší investice do zdraví národa.
Svou roli hraje také malá podpora státu. V olympijském roce disponovalo indické ministerstvo sportu rozpočtem 9,5 miliardy korun, což není o mnoho víc, než jde letos na sport v Česku (6,9 miliardy). A to je indická populace 140krát větší. Jen pro srovnání, prakticky stejně lidnatá Čína nalila podle údajů Aspen Institute za rok 2023 do sportu 70 miliard korun.
Podle indické moderní gymnastky Dipy Karmakarové je větší podpora po celý olympijský cyklus nezbytná. „Somine Bilesová se odhlásila kvůli duševnímu zdraví v Tokiu z několika finále a stejně do ní stát investoval dál velkou sumu. U nás dostanou sportovci podporu tak na tři čtyři měsíce až poté, co se jim podaří na olympiádu kvalifikovat. Kdyby byla dlouhodobější, bude medailí víc,“ řekla deníku The Independent čtvrtá gymnastka z Her v Riu, podle níž je pro indické sportovce nesmírně náročné prosadit se nejprve na lokální úrovni, pak národní a naposledy mezinárodní.
Velké geografické vzdálenosti v rámci Indie i zanedbatelná sportovní infrastruktura jsou velkými překážkami pro centralizaci sportu v zemi. Stejně jako byrokracie a půtky uvnitř jednotlivých sportovních federací země, které často nehájí zájmy svých sportovců.
Ukázkovým příkladem povedené reformy je pozemní hokej, v němž Indie do roku 1980 osmkrát vyhrála olympiádu. Pak přišel úpadek, jenž vyústil v to, že se mužský tým ani nekvalifikoval do Pekingu 2008. Od té doby se však program znovu nastartoval a z posledních dvou Her přivezli Indové dva bronzy.
O spletitosti vztahů uvnitř indického sportu naopak negativně informuje příklad v Paříži diskvalifikované zápasnice Vinneš Fogatové, která nenavážila limit v kategorii do 50 kilogramů. Dopředu chtěla zápasit ve své obvyklé kategorii o tři kilogramy výš, tohle místo bylo ale přiklepnuté její rivalce Antim Panghalové. Když se Fogatová snažila domoci svého práva, zápasnická federace její případ smetla ze stolu. Údajně i kvůli tomu, že Fogatová s ní nemá dobré vztahy, jelikož byla jednou z hlavní tváří pouličních protestů za odvolání bývalého šéfa svazu, jenž čelil nařčení ze sexuálního obětžování zápasnic.
Její náhradnice Panghalová vypadla již ve čtvrtfinále a poté byla deportována z Paříže kvůli disciplinárnímu prohřešku jejího týmu. Fogatová naopak v noci před svým finále jezdila na rotopedu, běhala, omezila jídlo, tekutiny, došlo i na stříhání vlasů. Přesto neshodila na potřebnou váhu, nevyhnula se diskvalifikaci a obratem v devětadvaceti ukončila kariéru.
Výprava do olympijského Los Angeles 2028 už bude bez ní. Země i tak věří, že se postupnými kroky reprezentanti zlepší a půjde o její zatím nejlepší olympiádu. Opravdový boom by mohl přijít v roce 2036. Indové naznačili, že by se rádi ucházeli o pořádání olympiády v tomto roce. Jednou z členek Mezinárodního olympijského výboru je Nita Ambaniová, manželka ropného magnáta a desátého nejbohatšího muže světa Mukeše Ambaniho. Jeho rodina se chce v celé věci silně angažovat. „Pořádání olympiády je sen, který sdílí 1,4 miliardy Indů,“ prohlásila v Paříži Ambaniová.
Byl by to velký impuls, aby olympijský trpaslík začal konečně růst.
