Zdeněk Janda
10. února 2022 • 16:15

Hrdinka Sáblíková plná emocí: Brácha říkal, že musím jet pro jeho syna

Vstoupit do diskuse
2
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

PŘÍMO Z PEKINGU | V ruce držela plyšáka. Přes roušku nebyl vidět celý obličej, ale už z těch výrazu očí byla patrná radost. Úleva. Martina Sáblíková, 34letá dáma s nevídanou vůlí, stála před novináři na páté zimní olympiádě. A počtvrté v řadě s medailí z pětky, celkově sedmou... „Že jsem byla tak vysoko? Něco neuvěřitelného,“ vykládala královna oválu. Na své oblíbené trati skončila třetí. Po sezoně plné zranění, trápení, problémů. A co víc. Nervy měla i z losu před závodem. Byl to rozhovor plný emocí.



Co se vám honí hlavou? Úleva, nadšení?
„Všechno dohromady. I když jsem se na tréninku cítila neuvěřitelně, tak po tom rozlosování jsem byla hodně skeptická. Říkala jsem si, že medaile na pětce vůbec není možná, když jsem viděla, kdo jede spolu… Jsem si říkala, já pojedu úplně sama a tohle mi nehraje do karet. Bylo hodně složitý se soustředit na to, že bych s nimi mohla bojovat.“

O to je to cennější?
„Musím říct, že to bylo hodně náročný a všichni to měli se mnou hodně těžký od včera, když jsem zjistila los.“

To znamená?
„Já jsem s nikým moc nemluvila… Od nějakých pěti hodin… Bylo to těžký. Myslím si, že pro Petra (Nováka) i pro holky. Protože jsem se jednu chvíli začala dohadovat s Niky ( Zdráhalovou ), už jsem byla v náladě, do toho přišla Elis (Eliška Dřímalová) a řekla, že odejde z pokoje, jestli toho nenecháme. Ne, že bychom se hádali, ale trošku jsme si vyměňovali názory, jak by to mohlo být…  Ona mě přesvědčovala, že to bude dobrý, já jí, že to bude špatný. Takže klasika. Bylo to hodně náročný. Dneska když mě všichni přáli hodně štěstí. Říkala jsem si, že to je sice fajn, ale byla jsem z toho fakt rozhozená.“

Když jste rozhozená, závodíte nejlíp, ne?
„Asi na tom něco bude… Ale bylo to hodně složitý. Vím, že si to ztěžuju sama, ale bohužel taková jsem, asi už mě nikdo nepředělá.“

Jaký jste měla plán?
„Ještě ráno jsem nevěděla, jestli půjdu na led. Nakonec jsem na něj nešla, řekla jsem Petrovi (Novákovi), že to nemá cenu. Šla jsem na kolo, snažila jsem se být více sama, abych nikoho neprudila a srovnala si myšlenky. A abych začala přesvědčovat sama sebe, že na to mám, což bylo těžký. Ale podpora zvenku, nejenom ve vesnici byla úžasná… Ale i tam to bylo neuvěřitelný. Ať už jsem potkala kohokoliv, tak všichni stáli za mnou. Vypadalo to, že byli všichni přesvědčení, že tu placku prostě mít budu.“

Kdo?
„Hokejistky, hokejisti, lidi z organizace. Prostě všichni. Přišlo mi, že jsem dneska potkala úplně všechny. Normálně před závody nikoho nepotkám, říkám si, že je to dobrý, že jsem ve svojí bublině. Ať už jsem šla kamkoliv, na někoho jsem narazila. To bylo neskutečný.“

Pomohlo vám to, nebo vás to ještě víc stresovalo?
„Tak i tak. Ale i těch zpráv, co jsem dostala před závodem. To jsem snad nikdy neobdržela. Včera, když jsem se dozvěděla ten los, psala jsem bráchovi. Ten mě přesvědčoval, že to bude dobrý, abych jela co nejlíp. Ale stejně jako Niky jsem i já jeho přesvědčovala, že je to… Víte na co. (smích) Pak mi psala švagrová, že brácha je z toho špatnej, že tam musím nechat všechno. Brácha totiž bude mít syna v dubnu. Říkal, že musím jet pro něj! Že to nesmím teď vzdát, že musí mít bojovnost po mně. A na to jsem myslela každé kolo, když už jsem nemohla.“

Bude to Martin po vás?
„To ne.“ (smích)

Jak se vám jelo?
„Od začátku dobře, což jsem úplně nečekala po tom, co jsem měla v hlavě. Ale jednou mě tam Petr trošku vyděsil, protože mi zakřičel kolo 33,1 místo 32,3. To ve mně hodně hrklo, to jsem měla myslím zástavu.“

Když jste viděla konečný čas, na co jste si myslela, že to bude stačit?
„Tak 6:50 na téhle dráze... Já čekala že bude první čas hodně pod, že Schoutenová pojede olympijský rekord. Bylo to nahoru dolů, chvilku červeně, pak zeleně, zase červeně, musela jsem čekat až do konce. Bylo to o moje nervy dneska.“

Dívala jste na ty časy? Nebo radši ne?
„Když dojel předposlední pár, říkal jsem si: No to je super, já budu zase čtvrtá. Myslela jsem si, že to Lolo (Lollobrigidová) dá, protože když má vedle sebe někoho, je neuvěřitelný bojovník.“

Dvě kola před cílem už jste věřila?
„To jsem doufala, že jo, i když vím, že ona tam to poslední kolo umí hodit rychle. Čekala jsem opravdu až do poslední padesátky.“

A když to bylo černé na bílém? Co se ve vás dělo?
„Tak to bylo neuvěřitelné. To je hrozně těžké popsat. Já si v tu chvíli říkala: Čtvrtá olympiáda a zase medaile z pětky, po tom všem, pro mě bylo neuvěřitelné, že se to povedlo. Pro mě byla neuvěřitelná už ta trojka. A dnes je pro mě ještě neuvěřitelnější ta pětka.“

O čem to svědčí? O vaší vůli, o vaší sportovní duši?
„Asi je to jedno s druhým. Protože kdybych nebyla taková, jaká jsem, tak bych si to dneska nedokázala v sobě převrátit. I když zase kdybych nebyla taková, nedělala bych si to těžší. (smích) Ale je za tím i podpora, tým kolem mě, trénink, který mi sedí, jedno s druhým. Kdyby tam něco z toho chybělo, tak bych to nezajela.“

Takže byste medaili rozřezala na více kousků?
„Ale to by muselo být hodně kousků.“

Kam byste ve své kariéře ten závod zařadila? Jako jeden z nejtěžších?
„Co se týče času i mojí hlavy, byl jeden z nejtěžších. Přesvědčit samu sebe, že na to mám, bylo hodně těžké. I když včera se mi na tréninku jezdilo skvěle, to jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Ale sama jsem si to zkomplikovala.“

Obličej za cílem vypadal hodně strhaně.
„Tak ono to taky hodně bolelo!“

Někdo odloží telefon dva dny před závody, vy čtete zprávy ještě v ten den. Neubližuje vám to?
„Vzhledem k tomu, v jakém jsem byla rozpoložení, tak jsem na jednu stranu hledala vzpruhu od lidí, kteří mi píší a stojí za mnou. To mi dodávalo hrozně velkou sílu. Sice jsem si třeba vypnula vyzvánění a odložila ho, ale za dvě hodiny jsem se koukala, jestli tam jsou ti lidé, kteří chci, aby tam byli. A oni napsali! (smích) Tak mě to zase nakoplo zpátky. Ten dnešek byl hrozně náročnej a dlouhej.“

Trenér Novák říkal, že má pro něj bronz cenu zlata po sezoně plné komplikací, jakou jste měla. Jak to vnímáte vy?
„Začalo se mi vracet to, že jsem měla z léta odtrénováno. Takže když jsem musela měsíc a půl v listopadu a v prosinci vypustit, ještě jsem to dohnala. Protože vypadnout z tempařského tréninku a jezdit jenom do nějakých pulzů a zakyselit se, to nebylo zrovna to, co jsem před olympiádou potřebovala. A pak jsem si to ještě zkomplikovala tím, že jsem upadla, jak jsem nikdy neupadla, což nikdy nepochopím… Jsem hrozně ráda, že tady jsem. Že jsem čtvrtá, dneska třetí… A prostě, že jsem tady mohla závodit. Že jsem tak vysoko, je pro mě neuvěřitelné.“

Mohl to pro vás být poslední olympijský závod?
„Nemám plán. Moc dopředu neplánuju, ale hraju si myšlenkou tak i tak. Sezona je pro mě čím dál tím náročnější. Všichni se mě ptají, jak to, že jsem tak nervózní, když toho mám za sebou tolik. A já odpovídám, že právě proto. Člověk nechce zklamat, chce ukázat jak sobě tak ostatním, že tam ještě je a patří do špičky. To je hrozně těžké s tím bojovat. Uvidíme. Olympiáda je olympiáda, komu by se chtělo končit…“

Vstoupit do diskuse
2
Aktuální události
Články odjinud


Články odjinud