„Věděly jsme, že na olympiádě musíme zvítězit. Pro Elišku Misákovou, naši kolegyni. Braly jsme to tak, že když vyhrajeme, vyhraje i ona. Nám se to podařilo, ale Eliška v noci po našem gymnastickém vítězství zemřela. Už se o něm ani nedozvěděla," vypráví Věra Růžičková, členka zlatého týmu československých gymnastek na olympiádě v Londýně 1948, o okolnostech triumfu, jehož se v dějišti nedožila jedna z reprezentantek. „Daly jsme pak na československou vlajku černý šátek. Lidé nevěděli, co to znamená. Říkalo se, že ta černá barva byla naše reakce na vítězství komunistů v naší zemi. Ale pro nás byl ten rok 1948 především ve znamení velké radosti z olympijského zlata a velkého smutku nad smrtí Elišky." Přečtěte si celý její příběh.
Narodila jsem se v Brně, ale mé první vzpomínky jsou spojeny s městem Varnsdorf. Tatínek pracoval jako apretér v textilním průmyslu. To znamená, že měl na starost závěrečnou úpravu látek. Když mi byl rok, dostal nabídku na velmi dobré zaměstnání ve Varnsdorfu, takže jsme se stěhovali.
Měla jsem o rok starší sestru. Vzpomínám si, jak jsme si hrály ve velké zahradě u našeho bytu, který tatínek dostal z podniku. Často jsme taky chodily na koupaliště. Varnsdorf bylo idylické malé město, všichni se tam znali. Tehdy ještě nikdo nepřemýšlel nad tím, že část jeho obyvatel mluvila česky a část německy. Chodila jsem do německé mateřské školy, protože česká tam nebyla.
Útěk před nacisty
Ve Varnsdorfu se žilo dobře, ale pak se začali ozývat nacisti. Táhli ulicemi, křičeli. Hořely ohně. Jednoho dne jsem přišla ze školy a doma jsme měli sbalené kufry. Tatínek říkal, že pojedeme k příbuzným do Nymburka a tam počkáme, až se vše spraví. On zůstal ve Varnsdorfu. Pak přijel za námi a vyprávěl, že na něj ráno klepal jeden z našich německých přátel a říkal mu, že musí okamžitě pryč, protože je vyhlášen hon na Čechy. Tak tatínek sedl na kolo, kolem krku si dal ručník, vzal aktovku s doklady a jel. Měli jsme psa, Adu. Tatínek ji odvázal a ona běžela vedle něj až do Nymburka.
Pak začaly těžké časy. Tatínek nemohl najít práci, protože nával lidí, kteří utekli ze Sudet, byl velký. Měl různé brigády, a nakonec získal stálé zaměstnání v Brně. Tam jsme se dočkali konce války.
Malé úspěchy, malá svatba
Ve škole jsem měla samé jedničky, ale ze všech předmětů jsem si nejvíc oblíbila tělocvik. Na gymnáziu mě učila Marica Potočková a ta mě přivedla ke gymnastice. Hrála jsem basketbal, bavily mě skoky do vody. Nějak mi to šlo všechno samo. Ve skocích do vody jsem získala dokonce stříbrné medaile na republikovém šampionátu.
Byla jsem členkou Sokola. Tam jsem se seznámila s budoucím manželem, gymnastou. Byl starší, ten nešťastný jednadvacátý ročník, takže byl čtyři roky nasazený v Německu. Strašně si užil, v Berlíně byl dvakrát zasypaný při bombardování. Nějak jsme si padli do oka. Bylo mi pouhých devatenáct, když jsem se vdávala. Byla to malá svatba, já si nikdy nepotrpěla na pompéznost.
Olympijská dvouletka
V roce 1946 Sokol vyhlásil dvouletou přípravu na olympiádu, která měla být v roce 1948 v Londýně. Snažila jsem se dostat do družstva gymnastek. Už jsem byla v národním týmu, měla za sebou závody v Polsku, Švédsku a Finsku. Šlo mi to, od začátku jsem si říkala, že bych se na olympiádu mohla dostat. Manžel mě v tom podporoval. Říkal: Kdo jiný by tam měl být, když ne ty.
S kolegyní z Brna jsme jezdily do Prahy na výcviky. Vždycky v pátek v deset v noci jsme odjížděly lůžkovým vagonem z Brna. Ten se do rána dokodrcal do Prahy a v osm už jsme stály v tělocvičně připravené na trénink. Nakonec nás zůstalo po všech vyřazováních deset. Osm členek, jedna rezerva, která už na olympiádu necestovala, a pak já, náhradnice, protože jsem byla nejmladší.
V únoru 1948 jsme byly na soustředění v Nymburku. Tam nás zastihly zprávy o tom, co se děje. Moc jsme to neprožívaly, pro nás byla hlavní příprava na olympiádu. Později to ale bylo těžké – manželův otec byl majitelem cihelny a přišel o ni. Ale tehdy, v létě 1948, jsem myslela především na olympiádu. Nedovedla jsem si představit, jaké ty politické změny nakonec budou mít průběh.
Šok z nemocné Elišky
V Londýně jsme dostaly volnou jízdenku na městskou dopravu a musely jsme se přesouvat samy. Zkrátka jsme se vždy musely dostat na sportoviště. Líbilo se mi, že tam lidé na zastávkách stáli ve frontě podle toho, jak kdo přišel. Nepředbíhali, nemačkali se. Pořád jsme se někoho ptaly na cestu a lidé na nás byli velmi hodní.
Tehdy ještě nebyla olympijská vesnice, takže nás ubytovali na vysokoškolských kolejích. Měly jsme se dobře. Po dlouhé době jsme zase viděly pomeranče a banány.
Pak do toho přišla ta hrůza. Eliška Misáková, členka našeho družstva, dostala horečku. Tak jsem jako náhradnice nastoupila na její místo.
K Elišce zavolali doktora Hornofa, který byl v Londýně s námi. Řekl, že je to chřipka, ale její stav se velice rychle zhoršoval. Přizval anglického odborníka a pak společně stanovili, že se jedná o dětskou obrnu. To tehdy byla smrtelná choroba, na kterou nebyl lék.
Družstvo se dostalo do těžkého psychického stavu.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
