S Annou Kellnerovou jsme se potkaly ve stájích. Kde jinde... 22letá jezdkyně je tam doma. O koních mluví se zápalem a láskou. Sezonu jí přerval pád v Madridu, při kterém si zlomila stehenní kost. Minulý týden s těžkým srdcem oznámila, že přijde o Prague Playoffs, světovou parkurovou akci roku. V rozhovoru pro Sport Magazín a iSport Premium mluví i o tom, jak ji po zranění podpořil Petr Čech nebo jak čerpá energii na fotbalových stadionech.
Ke koním po zranění chodila o berlích, hodiny a hodiny věnovala intenzivní rehabilitaci. Ovšem nakonec se na parkurový svátek nestihla dát dohromady. V sedle ji neuvidíme. Bude ale při tom. Do O2 areny se na konci listopadu chystá jako ambasadorka. „Moc se těším,“ tvrdí nejúspěšnější česká jezdkyně.
Kolikrát se vám už v mysli přehrál drsný květnový pád?
„Asi mám štěstí, že se mi o tom nikdy nezdálo. Ani si to nějak moc nevybavuju. Samozřejmě jsem si ho pustila na videu. Párkrát. Pak jsem si řekla, že toho radši nechám. Ale věřím, že to ve mně nezanechalo žádný blok. Když jsem poprvé po zranění zkoušela skákat, tak to bylo v pohodě. Pak se bohužel ukázalo, že noha ještě není úplně zahojená a musím počkat.“
Neletí vám někdy hlavou, že jste tehdy měla něco udělat jinak?
„To zase jo! Analýzu toho, co se stalo, jsem si udělala. Vím, že když jsme se blížily ke skoku, špatně jsem se rozhodla. Byly tam v podstatě dvě možnosti. Buď jsem mohla počkat a udělat si místo před skokem, nebo přidat. Věděla jsem, že mám málo času a že musím zrychlit. Akorát kobylka nebyla v takové kondici, aby mohla přidat, a já jsem si to neuvědomila. Že zastavila, to byla samozřejmě moje chyba. Ale to, že se mnou pak spadla, za to už jsem nemohla. S tím se nedalo nic dělat.“
Zlomila jste si nohu a věděla jste, že tím padá sen o olympiádě v Tokiu. Ale startu na Prague Playoffs jste do poslední chvíle věřila. Můžete popsat, co všechno jste pro to podstupovala?
„Hned po operaci jsem začala cvičit, snažila jsem se ohnout nohu v koleni. To bylo zpočátku složité, noha byla natažená. Měla jsem ji sešroubovanou, ne v sádře. Když jsem byla v teplákách nebo džínách, málokdo poznal, že mám zlomenou nohu. Tedy kromě toho, že jsem měla berle. Chodila jsem na fyzioterapie, lymfatické masáže, různá cvičení, uvolňování fascií (blanité pouzdro svalu), mikroproudy, magnety... Fakt na všechno, co šlo. Dvakrát i třikrát denně.“
Většina sportovců se v takových případech obrací na profesora Pavla Koláře. Vy taky?
„Byla jsem u něj, i on mou nohu viděl. Ale zdaleka nejen on. Stalo se mi to v Madridu, takže mě operovali tam, a tím pádem jsem musela zůstat v kontaktu s doktorem, který operaci prováděl. Pak se kolem mě vytvořila celá komunita lékařů a fyzioterapeutů, každý je specialista na to svoje, ale musí se na tom pracovat dohromady. Názory více lidí jsou důležité.“
V podobných situacích sportovci často zmiňují Nietzscheho výrok: Co mě nezabije, to mě posílí... Taky máte pocit, že na tom něco bude?
„Asi ano. Určitě mi zranění trošku změnilo pohled na některé věci a na to, jak jsem svoje tělo přepínala. Myslím, že i to byl jeden z důvodů, proč se tohle stalo. Minimálně rok a půl jsem se tlačila do velkého výdeje a kolikrát jsem i viděla náznaky, že tělo už to trošku nedává. Ale nevěnovala jsem jim pozornost. Až teď jsem si uvědomila, že na jednu stranu je potřeba se tlačit, ale na druhou stranu se to nesmí přepísknout.“
Přinesl vám pád tedy i trochu pokory?
„Co se týče zdraví, určitě. Dokud se člověku něco takového nestane, myslí si, že může všechno... Jezdit s horečkou, cpát se brufenem, prostě takové blbosti.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
