O sportovcích se mnohdy říká, že se zajímají jen o svou disciplínu a nic jiného. Někdy tomu tak možná je. Rozhodně to ale neplatí v případě rychlostního kanoisty Filipa Dvořáka, který se hlásí k protifašistickému hnutí Good Night White Pride. Své názory se nebojí formulovat velmi jasně.
Na olympiádě v Riu de Janeiro se deblkanoisté Jaroslav Radoň a Filip Dvořák umístili jako sedmí na kilometrové trati. Radoň krátce poté ohlásil konec sportovní kariéry a v současnosti je trenérem rychlostní kanoistiky v Indonésii. Dvořák se rozhodl pokračovat, aby nepřišel o mimořádnou událost, mistrovství světa, které se koná v České republice letos znovu po 59 letech.
Váš parťák Jaroslav Radoň po olympijských hrách v Riu ukončil kariéru. Radili jste se o tom spolu?
„On mi to oznámil vlastně až po olympiádě. V zásadě mi řekl, že je na devadesát procent rozhodnutý a já jsem to absolutně akceptoval. Necítil jsem nějakou pravomoc mu do toho mluvit. A jak jsem se později dozvěděl, v jeho hlavě toto rozhodnutí uzrávalo už delší dobu. Myslím si, že z jeho strany bylo správné mi o tom před olympiádou neříkat. Nic vlastně nenarušovalo naší přípravu na Hry.“
Když jste se dozvěděl jeho rozhodnutí, nevedlo vás to také k úvahám o konci kariéry?
„Musím říct, že ne. Pro mě je totiž mistrovství světa doma velká motivace. Podívejte se, jak dlouho závodil Martin Doktor , ale mistrovství světa v České republice nezažil. Přeci jen se jedná o akci na úplně jiné úrovni. Ať už co se týká konkurence nebo třeba kvality závodů. Navíc podle mě náš olympijský závod v Riu nebyl vůbec povedený a přišlo by mi škoda končit kariéru nepovedeným závodem. To jsem rozhodně nechtěl. Byl jsem proto rozhodnutý, že minimálně rok budu ještě pokračovat.“
Mluvíte o roce, na Hry v Tokiu tedy nepomýšlíte?
„Neříkám ne, ale dál než do mistrovství světa v Račicích neuvažuji. Uvidím, jak bude vypadat aktuální situace.“
Měli jste někdy na lodi ponorku?
„No rozhodně, to jinak ani nešlo. My jsme spolu jezdili v roce 2009, pak jsme měli roční pauzu a od roku 2011 jsme spolu byli téměř nepřetržitě rok co rok. S výjimkou jednoho měsíce volna. Potkávali jsme se na denní bázi dvoufázových tréninků. Takže ponorkové stavy byly. Na druhou stranu, z každé podobné momentální krize jsme se myslím relativně dobře poučili. Zjistili jsme například, že nám vyloženě svědčí, když spolu na soustředění nebydlíme na jednom pokoji. Podle toho jsme se pak řídili. Určitým etapám ponorkové nemoci se vyhnout nedalo, ale zvládali jsme to myslím na nejlepší možné úrovni.“
Už víte, s kým budete nově závodit?
„Ne a moc to ani neřeším. Čekám na první jarní závody, které pojedu na singlu. Jsem v úplně nové situaci a snažím se z toho sám pro sebe dostat maximum. Zejména pracuji na své vlastní výkonnosti a o ničem jiném neuvažuji. Chci se dostat na hranici osobních možností.“
S Jaroslavem Radoněm jste měli podobný světonázor. Například jste propagovali antifašistické hnutí Good Night White Pride. Budete v této aktivitě pokračovat?
„Měli jsme skutečně štěstí, protože jsme se v tom shodli a mohli jsme se za to postavit oba. A můj pohled na věc se vůbec nezměnil. Ale změnila se okolní situace, takže si myslím, že kdybychom podobnou věc dělali dneska, bude to mít trochu jiný záběr. Před čtyřmi roky byla kampaň postavená na předsudcích vůči Romům a ostatním menšinám. Teď je celosvětová situace úplně jiná. Každopádně já v této aktivitě budu pokračovat dál.“
Zaznamenali jste někdy nějaké reakce na tyto aktivity?
„Zajímavé je, že negativní odezva přicházela až se zpožděním. Když jsme třeba v roce 2013 natočili video ‚Náckové jsou nuly‘, moc negativních reakcí jsem nezaznamenal. Ale například loni, když si někdo všiml třeba našich nálepek na pádlech, objevilo se několik zmatených komentářů. Což spojuji s tím, jak se vyvíjí dění ve světě i v České republice a s náladami, které tu teď jsou.“
Jaké ohlasy se objevily?
„Jeden z komentářů například byl, že jsme za to placeni, což je naprosto nesmyslené. Dokonce nás osočovali z vlastizrady, příslušnosti k anarchokomunistickému hnutí a podobně. Tomu se člověk mohl víceméně jen zasmát.“
K smíchu to může být, dokud toho není moc, ne? Nemáte pocit, že přituhuje?
„Ano. A je pravdou, že každý z nás žije v nějaké názorové bublině, a když narazí na názor, jenž je diametrálně odlišný než jeho, překvapí jej to a trochu se to snaží popřít. Myslí si, že se jedná jen o zrnko na poušti, ale následně zjistí, že lidí, kteří ten absurdní názor zastávají, je mnohem víc. Je vcelku paradoxní, jak sociální sítě tento problém neřeší, ale vlastně ho zvětšují.“
V čem vidíte zhoršení situace?
„Podle mě je veliké nebezpečí v tom, že neonacistické a neofašistické názory se začínají skrývat do prohlášení a postojů, které jsou mnohem přijatelnější pro většinovou společnost. Rozhodně víc než byli nějací nazi-skinheadi, kteří tady mašírovali v kanadách s bílými tkaničkami a v maskáčových bomberech. Zároveň je podle mě doba, kdy hrozně veliké procento obecné populace slyší na různá hesla a pobídky, jež v nich vzbuzují hodně nenávistné reakce. Nevím, čím to je. Jestli mají lidé pocit, že se nemají dobře, nebo že by se měli mít líp. Těžko říct.“
A co s tím? Co by vedlo ke zlepšení?
„Zásadní otázka. Vidím velký problém v tom, že ty dva řekněme hlavní názorové tábory samy sebe vnímají mnohem vzdáleněji, než jsou a nekomunikují spolu. Podle mě by pomohl do určité míry smířlivější postoj a otevření debaty, oproti tomu, abychom druhý názorový tábor jen zesměšňovali, protože nám jeho stanovisko připadá omezené a málo světaznalé. Můžeme si o tom myslet, co chceme, ale když takové lidi nebudeme brát vážně, nic se nezlepší. Jestliže si člověk myslí, že jeho mínění je správné, stojí si za ním a potká člověka, jenž takový názor nemá, měl by se ho snažit logickými argumenty přesvědčit. To jde samozřejmě jen do určité míry a jen u někoho. Pak jsou tu samozřejmě lidé, jejichž názor je natolik extrémní a nebezpečný, že žádný druh komunikace nemá smysl.“
Jak se třeba díváte na propojení politiky a sportu?
„Bylo by krásné, kdyby mohl být sport absolutně apolitický, ale myslím si, že se bohužel stává velikým hráčem i co se týká pole mezinárodní politiky. Toto prorůstání sportu a politiky je oboustranné. Vlády jednotlivých států se snaží ovlivnit politické dění pomocí sportu a naopak také politicky zasahují do činností jednotlivých sportovních federací. A taky se často využívají slavní sportovci k ovlivnění veřejného mínění. Nemám vůbec žádný problém s tím, když se slavný profesionální sportovec podělí s veřejností o svoje politické názory. Problém však, z mého hlediska, nastává ve chvíli, kdy je za tuto činnost odměňován. A to ať už finančně, či například přislíbením politické funkce.“
Filip Dvořák |
|
Narozen: 30. 7. 1988 |
