Bratři Fuksové o ambicích na OH i vojenském přijímači: Hymna, to je nejvíc
Sezona je za nimi, teď je čeká odpočinek a v příštím roce budou usilovat o to nejdůležitější. Účast na olympiádě v Paříži 2024. Martin a Petr Fuksovi udělají pro závodění pod pěti kruhy maximum. Mladší z bratrů chce znovu zažít mimořádnou atmosféru a starší chce ze svých třetích Her konečně odcházet s pocitem štěstí.
Sourozenci Fuksovi už mají letos po sezoně, a tak by mohli odpočívat. To se však týká jen devětadvacetiletého Martina, o pět let mladší Petr totiž nastupuje na vojnu. Jedná se o měsíc a půl dlouhý přijímač, který už má starší bratr za sebou a zpětně rozhodně nelituje.
Jaký byl nejsilnější zážitek uplynulé sezony, na který si v budoucnu vždy vzpomenete?
Petr: „Hned si jeden vybavím, ale ne pozitivní. A to když mě diskvalifikovali kvůli podvážení lodi na Světovém poháru v Račicích. Mrzelo mě, že jsem pak nejel s bráchou finále před domácím publikem. To mi bylo opravdu líto.“
Jak k takovému podvážení dojde?
Petr: „Asi jsem udělal chybu v tom, že jsem si vzal novou loď, která mi přišla čtyři pět dnů před pohárem, a já na ní ještě netrénoval. Vážil jsem si ji den před závody. Všechno bylo v pořádku, ale výrobce mi řekl, že materiál nějak déle zasychá a v Račicích bylo tehdy hodně velký vedro, takže možná nějak špatně a víc vyschla. Po závodě měla o pět deka míň. A kvůli tomu mě diskvalifikovali. Dostal jsem od rodičů a dědy za vyučenou, takže se mi to snad už nikdy nestane.“
A co bylo, Martine, pro vás zásadním zážitkem?
Martin: „Asi nemám negativní. Nad negativním se snažím moc nepřemýšlet. Vybaví se mi asi to, že se mi podařilo letos zase slyšet hymnu. To je vždycky takový unikátní, hezký zážitek. (otočí se na bratra) Taky to jednou zažiješ. A v posledním závodu sezony ze mě všechno spadlo a vše jsem si užil.“
Jste teď vlastně v takovém mezičase. Mezi olympiádou minulou a následující. Když se ohlédnete za Tokiem, co pro vás znamená?
Petr: „Mně to asi dalo jen to, že chci rozhodně na další Hry. Potvrdilo se mi zkrátka, že olympiáda je fakt super a chtěl bych na další a další...“
Martin: „V mém případě určitě to samý. Z toho důvodu, že prostě chci odjíždět z olympiády na sto procent spokojenej. Dokážu uspět na závodech, co se týče Světových pohárů, mistrovství Evropy, světa… A chtěl bych tuhle pohodu dostat i na olympijské hry. Takže, až se mi to podaří, pak budu spokojenej. Doteď je to pro mě velká věc. Když se řekne olympiáda, ne, že by to byl úplný strašák, nebo něco takového, to si nechci dávat do hlavy. Ale rád bych, aby to ve mně vyvolalo pocit štěstí. V současnosti je to spíš téma, od kterého chci jít hned pryč. Byl jsem na Hrách přitom pátej, což si nemyslím, že je špatný výsledek, ale v mé hlavě to prostě není dost. Vím, že mám na víc. A to bych rád prodal.“
Martine, jste známý pověrčivostí. Letos jste si nechal narůst dlouhé vlasy. Bylo to kvůli štěstí? A budete v tomto „Tarzan stylu“ pokračovat?
Martin: (směje se) „Účes nemám spojený se závody, to prostě tak vyplyne ze situace.“
Petr: „Kecá.“ (směje se)
Martin: „Nekecám. Jen mi prostě přišlo, že už furt nosím ten samej účes hrozně dlouhý roky. A hlavně to má skoro každej. A jak byl covid, tak byly zavřený všechny kadeřnictví. Pořád mi to nějak rostlo a řekl jsem si: Proč to nezměnit? Už se to dá i svázat do culíku, tak mi to tolik nevadí. Mám rád, když to můžu občas změnit, že to není pořád to samý. Nelíbí se mi ale úplně strašně dlouhý vlasy, takže si to spíš takhle chvíli budu udržovat.“
Proč jste nesouhlasil?
Petr: „Mně přišlo, že když brácha vyhrál s dlouhými vlasy čtyři poháry, tak si pak nechtěl ostříhat formu.“
Martin: „Jo, to je asi pravda.“
Takže podobné důvody, jako když se někteří hokejisté neholí v průběhu mistrovství?
Petr: „Já se taky právě před závodama neholím. I když vlastně ani nemám moc co.“ (směje se)
A jak jste na tom s dalšími rituály?
Petr: „Jsem hodně pověrčivej, mám pár rituálů a dodržuju je. Ale jsou tajný.“
Martin: „Tak jeden řekni.“
Petr: „Tak třeba… Dříve jsem chodil k psychologovi a mám z té doby naučenou jednu větu, kterou si říkám před každým startem. Opravdu pokaždý, ještě se nestalo, že bych ji vynechal. Zavřu oči, vyslovím ji a zajedu do bloků. Kdybych to neudělal, nedokážu závod odjet.“
Závodíte za Duklu a Petra teď čeká vojna, přijímač ve Vyškově. Vy už máte stejný zážitek za sebou, tak jakou jste mu dal radu?
Martin: „Určitě musí shodit náušnice a ať je tomu otevřenej. Bude to pro něj zážitek, i když ho to tam bude s*át, věřím tomu. Ať se nad tím povznese a až to skončí, tak mi dá za pravdu a uvědomí si, že je rád, že to absolvoval. Hlavně ať to zvládne dodělat do konce.“
Co tam pro vás bylo nejtěžší ustát?
Martin: „Ve finále asi nic, když děláte, co po vás chtějí a proplouváte, je všechno v pohodě. Ale na rovinu musím říct, že je to prostě výstup z komfortní zóny. My jsme každý den na telefonu, jíme, co chceme a děláme si vlastně, co chceme. Ale tam... Jsme zvyklí na režim, a já mám režim rád, ale taky mám rád spánek. A když nespím deset hodin, ale jen šest pět, tak to pro mě není úplně příjemný. Pro mě je nedospání se to nejhorší. Nebo nedostat dobře najíst. Nálada se pak zhoršuje. Je důležitý se od toho opravdu oprostit, dělat, co se po člověku chce, neřešit, že někdo zvýší hlas nebo tak. A nevyčnívat.“
Petr: „Jak to? Chci bejt nejlepší.“ (směje se)
Martin: „Podle mě se v armádě nevyplácí moc vyčnívat. Myslím, že je dobrý jít s davem. Proto jsme tam všichni stejně oblečení, jsme vojáci, ne individualita. Musíme tam fungovat jako jedna četa. Tohle je třeba přijmout, i když jezdíme na singl kanoi, takže je to těžší, protože jsme singlíři. Když se s tím ale člověk sžije, je to v pohodě.“
Vypadá to, že se těšíte.
Petr: „Jo, já se těším.“
Opravdu?
Petr: „Hned jsem říkal, že jsem si jako malej rád hrál na vojáky, střílel z airsoftek a tak.“
Martin: „A o tomhle to právě není.“
