PŘÍMO Z MNICHOVA | Pojďte užít neděli, v níž Česko vypadá jako sportovní velmoc. Na mistrovství Evropy v Mnichově těsně před polednem kanoista Martin Fuksa vyhrál poosmé v řadě závod na 500 metrů. Plážoví volejbalisté Ondřej Perušič a David Schweiner se chystají na odpolední finále a večer se porve o zlato oštěpař Jakub Vadlejch. „Je fakt hezké stát na nejvyšším stupínku,“ vzkazuje jim Fuksa. Škroupova písnička zněla nad Mnichovem. A nemuselo to dnes být naposledy. Martin Fuksa si svou chvilku na olympijském kanále vychutnal. Lehce si prozpěvoval, pak zavřel oči a oddával se hudbě a myšlenkám, které mu běžely v hlavě.
Na co jste při hymně myslel?
„Když slyšíte tu hymnu, tak se rozjedou v hlavě různé emoce. Člověk si vzpomene, jak trénoval, pokolikáté na těch stupních stojí, kolikrát ji uslyší, jestli to není naposledy. Je to fakt hezké stát na tom nejvyšším stupínku, doufám, že se mi v kariéře ještě poštěstí ji slyšet, je to fakt super.“
Jaké je pro vás získat na pětistovce osmý titul poté, co jste v sobotu na kilometru prohrál s novou rumunskou hvězdou Catalinem Chirilou?
„Supr! Včera, když jsem těsně prohrál ten kilometr, tak jsem si říkal, že to musím zlomit a musím podat super výkon. To jsem si říkal, že se podařilo. Poosmé v řadě jsem vyhrál Evropu na pětistovce. Myslím si, že to je slušná řádka let. Jsem rád, že poslední závod sezony vyšel takhle dobře a vyhrál jsem.“
Jak hodnotíte jízdu a souboj s Chirilou a Moldavcem Sergheiem Tarnovschim?
„Včera se Sergheiovi hodně povedl start. Říkal jsem si, že jestli takhle vypálí, tak to nebude úplně ideální. Ale já jsem se snažil taky trošku ulejt, a myslím si, že se mi ten start stejně s ním povedl suprově. Tomu Rumunovi jsme hnedka ucukli a věděl jsem, že ten už mě za žádnou cenu nesmí dojet. Posledních pár metrů už jsem věděl, že to klapne, tak jsem se usmíval a v cíli jsem si to užíval, zvedl jsem ruku nahoru a byl jsem fakt rád. A jsem rád.“
Letos jste na Světových pohárech, světovém a evropském šampionátu vyhrál osm medailí, souvisí to s vašimi osmi namalovanými nehty na rukou?
„Možná… Můžu si taky něco nechat pro sebe, ne?“ (směje se)
Před závody jste mluvil o tom, že se vám speciální mnichovské medaile zamlouvají. Je zlatá hezčí než sobotní stříbrná?
„Zlatá je vždycky nejhezčí. Minimálně nejcennější, i kdyby nebyla nejhezčí. Já jsem hrozně rád, že to je jiný tvar, než máme běžně na Evropě. Jsem hrozně rád, že to bylo takové multisportovní mistrovství Evropy k výročí olympiády v Mnichově. Už když jsem ji viděl na internetu, tak jsem říkal, že ji musím získat. Jsem rád, že se to povedlo a mám zlato.“
Medailí už máte doma hromadu, váže se ke každé vzpomínka?
„Vždycky když získám medaili, tak ji nechám na jídelním stole a dokud nepřivezu novou, tak ji na tom stole mám. Pak je vyměním a postupně dávám do prádelny. Takže ty ze světa teď půjdou do prádelny a na stole chvíle budou tyhle, pak je zahodím a jedu od začátku.“
Stále vás baví ten pocit, když získáte medaili?
„Rozhodně. Když jsem vyhrával ze začátku, bylo to super. Ne, že bych si toho nevážil, ale ani jsem neměl přehnané emoce, protože jsem věděl, že takhle chci uspět několik let za sebou. Ale takhle, ne že bych byl starej, ale jsou tam zase jiní kluci. Éra Sebastiana Brendela na singlu už je trochu jinde, teď jsem tam já s Brazilcem, pomalu nejstarší, teď se tam tlačí zase noví kluci. Možná čím jsem starší, tím víc si medailí vážím a jsem rád, že furt můžu být každý rok na stupních. Nežiju z nich, co bylo, bylo. Párkrát si to spočítám, to se mi líbí, ale chci furt a furt nové.“
