Je zvyklá se během sedmi minut vydat naplno, přípravu na další sezonu si ale veslařka Mirka Knapková vylepšuje netradičními vytrvalostními zkouškami. Na rakouském jezeře Wörthersee u Klagenfurtu ujela olympijská šampionka ve svém nejdelším závodě života šestnáct kilometrů a skončila druhá za Rakušankou Michaelou Taupeovou-Traerovou, mistryní světa na skifu lehkých vah.
Jaké to bylo?
„Byl to zážitek. V normálních závodech má každý svoji dráhu, nikdo mu do ní nemůže vlézt. Tady projede nejlepší dráhou ten, kdo si udělá místo. Jezdíme společně s klukama a člověk jenom sleduje vesla. Jedno veslo má dva metry devadesát, takže člověk s lodí zabírá strašně prostoru. Musí dávat pozor, aby se něco nestalo s lodí. První zatáčku po osmi stech metrech chce každý projet co nejkratší dráhou. Je celkem sranda to sledovat.“
Co se tam děje?
„Hobíci to strašně prožívají, strašně se u toho vztekají. Je to i trošičku o taktice. Jestli to má člověk víc objet, nebo si to zkrátit. Nejlepší je být na prvních pozicích. Kluci, co jedou vepředu, to mají nejlepší, nemají žádné vlny. Nám ostatním se voda rozhoupe a jedeme jako na moři. Za prvními jede doprovodný člun s televizí, který udělá vlny. Jeden rok tam byl i vrtulník.“
Co když se zaklesnete vesly?
„Musí se zastavit, aby se od sebe dostala. Viděla jsem i díry v lodích, na to jsem opatrná. Jsou tam různé zatáčky a mělčiny. Můžete projet co nejkratší dráhou, ale je riziko, že zůstanete na mělčině. Ti, co mají méně kilo, si to zkracují. Zážitek je ještě i párty po závodě. Všichni si povídají, kolikrát se srazili, kde byli. Člověk se samozřejmě zadýchá, ale je to spíš o zábavě.“
Nebojíte se o loď?
„Já si ji většinou půjčuju. Zařizuje mi to výrobce, kterého mám v Německu. Zatím se mi ale nic nestalo. Loni v Bernu jsem měla tři kolize, kdy jsem musela zastavit. S holkama by to šlo, ale mezi klukama je to problém. Přijde mi, že někteří nezávodí celý rok a pak jezdí hlava nehlava.“
Jak jste si rozvrhla síly?
„Šestnáct kilometrů je nejdelší distance, co jsem kdy jela. Asi bych to už nechtěla. Rozjela jsem to hodně opatrně. Nevěděla jsem, jak mi dojdou síly, nebo jak na tom vůbec po dovolené jsem. Předjela mě jen Rakušanka z místního klubu. Jely jsme od začátku spolu, pak mi ujela.“
Jak jste vyřešila pitný režim?
„Měla jsem pití i energetický gel, nakonec jsem ho ani nepotřebovala. Když jsem přijela, měla jsem křeče v zadku. My trénujeme na dva kilometry, na nějakých sedm, osm minut. Člověk pak už cítí, že je to dlouhé.“
Jaké bylo závodit na jezeře daleko od břehu?
„Měla jsem obavy, že kdyby se rozfoukalo a do lodi natekla voda, tak co pak? Vyskakovat z lodi? Na řece je to trošičku lepší. Člověk má pocit, že břeh je blízko.“
Jak se těšíte na další závody Head of the Charles v Bostonu, kde vás na trati tří mil kromě skifu čeká i osma?
„Nejvíc se těším na tu osmu. V Bostonu stojí diváci podél celého závodu. Mají tolik klubů a veslování na univerzitách je populární, tam to žije. Na takové závody jezdím ráda. Bydlíme v rodinách u příznivců veslování. Minule jsme ale bydleli v rezidenci, která byla větší než hotel.“
