Brazilská hráčka žijící v Česku: Chutná jí trdelník, jak prožívá úmrtí Pelého?
Aktuálně žije v Prostějově, ovšem jejím domovem je brazilské Sao Paulo. Smečařka Jéssica Silvaová je oporou týmu úřadujících českých mistryň. V rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz prozradila, jak její země prožívá odchod legendárního fotbalisty Pelého i to, co podle ní chybí české volejbalové extralize.
Je jednou z nejzkušenějších hráček české extraligy. Sto devadesát centimetrů vysoká smečařka působila ve Španělsku, rodné Brazílii, ale i na Tchaj-wanu. A letos začíná svůj třetí rok v Česku. „Fascinuje mě místní architektura. Nejvíc mi tu chybí asi brazilské jídlo,“ popisuje smečařka Jéssica Silvaová, již v týmu neřeknou jinak než Jess.
Z které části Brazílie přesně pocházíte?
„Narodila jsem se v největším městě, v Sao Paulu. Říká se o něm, že je to srdce Brazílie, s čímž stoprocentně souhlasím. Je to metropole s mnoha příležitostmi a s velmi aktivním nočním životem. Najdete tam zkrátka úplně všechno, co potřebujete.“
Znala jste Českou republiku před tím, než jste zde začala hrát volejbal?
„Slyšela jsem pouze o Praze a o tom, jak je krásná. To mohu nyní i sama potvrdit. Asi nejvíc se mi líbí Pražský hrad, Karlův most a Václavské náměstí.“
Co si myslíte o kvalitě české volejbalové extraligy?
„Myslím, že sportovci v extralize mají velký potenciál a kvalitu. Liga jako taková by ale dle mého názoru mohla být lépe organizovaná. Chybí podle mě také investice do školení rozhodčích a do marketingu. V Česku by bylo potřeba volejbal trochu víc zviditelnit, aby se stal populárnějším a přilákal více lidí.“
Liší se v něčem pojetí jihoamerického volejbalu od toho evropského?
„Často říkám, že my Jihoameričané jsme o dost soutěživější. Hodně se snažíme a vynakládáme velké úsilí, abychom dosáhli sportovních úspěchů. Možná právě proto najdete skvělé jihoamerické sportovce snad téměř po celém světě. Mým úplně nejoblíbenějším je bývalý hráč volejbalu Sérgio Escadinha. Hrál pozici libera a s brazilským národním týmem získal dvě zlaté a jednu stříbrnou olympijskou medaili. A samozřejmě nesmím zapomenout ani na Pelého. Neexistuje snad jediný Brazilec, který by nebyl jeho fanouškem. Pelé byl opravdovou legendou.“
Jak ve vaší zemi lidé prožívají odchod tohoto velikána?
„Pelé předběhl dobu a v mnoha ohledech byl revoluční. To, co hráči dělají dnes, dělal už před mnoha lety. Brázilii se mu podařilo zviditelnit tak, jako se nikomu nepodařilo před ním ani po něm. Přinesl nám velkou prestiž, a to navíc v době, která nebyla pro spoustu Brazilců jednoduchá. Kromě toho byl úžasným příkladem člověka, který si dokáže jít za svým snem, a to i navzdory těžkým překážkám. Žil v chudobě, nemohl si dovolit ani pořádné kopačky a míč, a i přesto se stal profesionálním sportovcem. Je vzorem pro děti i mládež. Jeho odchod zasáhl skutečně celou zemi.“
Co vás na České republice nejvíce překvapilo?
„Určitě architektura měst, která je úplně jiná než u nás v Brazílii. Fascinují mě detaily místních staveb.“
Co je podle vás v Česku lepší než v Brazílii?
„Rozhodně bezpečnost a čistota na ulicích. Brazílie je země s velkým potenciálem. Lidé jsou v Brazílii hodně pracovití, ale doplácejí na špatnou politiku. Velkým problémem je nezaměstnanost a ani justiční systém není na příliš dobré úrovni. Proto se spousta lidí uchyluje ke zločinům. V některých čtvrtích například není bezpečné procházet se po setmění, na jiných místech si zase nemůžete hrát na ulici s mobilem, abyste o něj nepřišli. Něco podobného jsem v Česku zatím nezažila.“
Co je naopak lepší v Brazílii?
„Miluju tropické brazilské klima a také jídlo. Brazílii tvoří celkem 26 federálních států a každý z nich má své typické potraviny. Strašně mi chybí naše zelenina - miluju maniok, zelí, malou kasavu nebo fazole. Z ovoce zase nedám dopustit na papáju, acai, cukrové jablko, cupuaçu nebo tapioku. A nesmím zapomenout ani na naši typickou brazilskou sodu z guarany. Ta mi v Česku hodně chybí.“
Jaký je největší rozdíl mezi Čechy a Brazilci?
„Brazilci dokážou přijmout s láskou úplně každého člověka. A to i přesto, že je to cizinec. Češi se naproti tomu drží před lidmi, které neznají, na pozoru. Rozdíl mezi oběma národy je také v tom, jak se dokážou radovat ze života. My Brazilci pořád hledáme důvody, abychom něco oslavovali a mohli si udělat párty. Přijde mi, že vy Češi se snažíte být pořád vážní.“
Co vy a čeština?
„Je to velmi těžký jazyk, ale některým slovíčkům už začínám pomalu rozumět. Snažím se je opakovat, abych se je naučila. Umím třeba: na zdraví, dobrý den, dobré ráno, prosím, děkujeme, pozor, holky, čísla od 1 do 10… A samozřejmě taky pár škaredých slovíček, které se učí snad každý cizinec.“ (směje se)
Co říkáte na českou kuchyni?
„Chutná mi, s jídlem tady problém nemám. Mám ráda třeba knedlo vepřo zelo nebo trdelník. Po jedné sezoně na Tchaj-wanu, kde to byla se stravováním úplná katastrofa, mi teď připadají všechna evropská jídla úplně skvělá. Jídla v Asii byla na moje gusto hodně exotická. Taky tam většinou nejedí hovězí maso. Lidé ani neobědvají, protože mají bohaté snídaně, na což jsem nebyla vůbec zvyklá. Jídlo na Tchaj-wanu bylo na moje gusto navíc moc aromatické. Jelikož jsem ten typ člověka, který musí první cítit příjemnou vůni a až pak se do jídla pustí, nebylo to pro mě vůbec ideální.“
Jsou za námi Vánoce, jaký je největší rozdíl mezi brazilskými a českými Vánocemi?
„Vánoce jsou v Brazílii stejně jako v Česku obdobím, kdy se snažíme být s rodinou a dalšími lidmi, které máme rádi. 24. prosince míváme vánoční večeři. Servíruje se krůtí maso, šunka, rýže, čočka, majonézový salát a kuskus ze São Paula. Míváme také stůl s dezerty a spoustou ovoce. Den poté pak celý den grilujeme, popíjíme, posloucháme hudbu, tančíme a vyměňujeme si dárky. Je to zkrátka další příležitost k tomu se sejít a zase něco oslavit tak, jak to máme my Brazilci rádi.“
